Jsou to 4 roky, co jsem to naposled dojel a 3, co jsem to dojet nedokázal. Celou tu dobu mě to štvalo a říkal jsem si, jestli jsem nemohl udělat víc, když jsem to tehdy po 19-ti nonstop hodinách a 240-ti kilometrech takticky vzdal. Je na čase zjistit, jestli jsem teď jako trojnásobný otec už ten papučkový fotřík. Mám si teda sednout v papučích s knížkou pod lampu nebo ještě vymést z kola pavučiny a dát další pokus? Říkám si, jestli to ode mě není troufalé, když jsem letos na kole najel nejvíc 60 kilometrů a z minulého týdne mám svůj nejpomalejší půlmaratón. Bojuju totiž už měsíc s vymknutým kotníkem a otok pořád ne a ne splasknout. Tak třeba pomůže trocha pohybu na čerstvém vzduchu. Startovní okno je ze začátku omezeno odjezdem dětí k babičce, z druhé strany tradičními červencovými bouřkami. Rekord trati je 28 hodin nonstop. Bouřky hlásí zároveň s dojezdem, aspoň bude nějaká motivace do toho šlápnout.
 |
| Letošní konfigurace volnočasové soupravy |
Příprava
Díky zkušenostem z minulých jízd už mám na co navázat, třeba jsem si hodně oblíbil čelovku na helmu. Přesně tu, kterou jsem po stěhování vůbec nenašel, takže můžu jet třeba zas bez ní, ať je nějaká změna. Naštěstí je pouhých deset dní po slunovratu, noc bude hodně krátká a astronomická noc nenastane vůbec - slunce i o půlnoci slabě doutná na severu. Na mapy.cz jsem si naklikal trasu a přetahováním ji zoptimalizoval na minimální převýšení. Když jsem s ní byl spokojen, vyexportoval jsem ji do Locus aplikace pro Android. Výdrž telefonu v režimu letadlo se zapnutou GPS jsem odhadl na 10 hodin a dokoupil ještě dvě baterky, ať si nemusím hrát s powerbank. Žádnou jinou mapu nemám a systém, že já vím kde je moje GPS a moje GPS ví, kde jsem já, je úplně dokonalý. A to vše na jeden prstoklik. Za jízdy jde sledovat, jestli se držím modré linky a soustředit se jenom na kilometrů hltání. Oproti minule jsem si pořídil ještě 1.5l camelbak, abych nemusel furt sahat do rámu.
S pokročilým věkem jsem udělal jednu změnu, den předem jsem si namísto původních 2''0 horských pořídil 1''4 hladké pláště. Tyhle změny to chce dělat postupně, na galuskách budu jezdit, až budu starý děda. Trasa i kolo jsou připraveny, jedeme! Dost dlouho jsem čekal, teď je čas se rvát. Začátek je pohoda, ale vím, že pak nastane boj: o každý kopec, o každý kilometr, o každou zatáčku. Celé to vážím a máme 134 kilo, já v plné zbroji a s camelem mám rovných 100, zbytek je kolo a náklad. Kromě klasického vybavení na trojboj rohlík-banán-horalka jsem si koupil i štangličku salámu. Bohužel jsem nikde na cyklofórech nezjistil, který je nejlepší, ale po pečlivém studiu složení a po ujištění o absenci látek dopingového charakteru jsem sáhl po vysočině (i když mě tolik lákal turisťák).
Start!
V pátek v 16h vyjíždím a až v hlubokém klánovickem si vzpomínám, že nemám pumpičku. Vůbec nevím, co mám dělat, když tu se rozestoupí stromy, dopadne na mě shora kužel světla a ozve se: "Když něco nevíš, tak se podívej na internet". Díky, Herr Gott! Zajíždím do příjemného újezdského bikeshop.cz a dokupuju, co potřebuju. Jedu sice prvotrasou, ale vesničky a křižovatky po trase jsem se naučil zpaměti (dokonale až do Vysokého Mýta) a teď je jen lovím a bez problémů jedu. Za Poříčany na 33. km to začíná vypadat bledě s kotníkem, bandáž se mi zařezala do achilovky a takhle to dál nepůjde. Heslo, které mi zas hned vyvstane, je troufalost. Bandáž sundávám a jedu bez ní, ale co bude dál? Před Sadskou zastavuju v lipové aleji, žeru banány a prodýchávám to pryskyřičnou vůní provčelených lip, se siluetou krásného kostela v Sadské před očima. Taková letní nádhera. Dále Poděbrady, zastavuju až na soutoku Cidliny a Labe.
 |
| Cesta. Fakt je to celé moje? |
 |
| Žánrový obrázek z cesty obnovovaný 25x za sekundu |
 |
| Svět je z kola rozmazaný, ale kvůli fotkám zásadně nezastavuju |
 |
| Poděbrady |
 |
| Poděbrady tamtéž |
Libice nad Cidlinou mají působivou historii sahající až k Přemyslovcům, ba co až Slavníkovcům. Pro účely tohoto vyprávění si ale můžeme postačit s informací, že jsem si v kiosku dal kofolu a půl hodiny vydýchával teplo nasbírané na odpoledním asfaltu. Chytá se mě lehké poblouznění z 53 km našlapaných za 3 hodiny. S přestávkou nešetřím, je třeba si odpočinout, protože do Pardubic je to ještě dost daleko. Krásným podvečerem se proplétám desítkami klidných vesniček, zastavuju až na 93. kilometru za 5h v Rohovládově Bělé a přepínám se do nočního režimu. Zapomněl jsem si noční krém, ale tělo snad noc pozná i bez něho.
Nepojedu tradiční cestou na Lázně Bohdaneč, protože mi přijde škoda ztrácet čas na lesních a polních cestách, dnes je ze mě asfaltožrout. Ty rybníky z cesty první třídy stejně vidím, jede se dobře a po 6.5h a 108km jsem v Pardubicích. Spotřeba je krásně úsporná, žere mi to zatím v průměru 3,5l/100 km. Po kafi na OMV pokračuju dál a kilometry utěšeně naskakujou. Jednička na Dašice je skoro bez provozu, ale přecejenom mě jedno auto tak silné oslní, že sjíždím do příkopy a jen těsně míjím patník. Tyhle průšlapy kotník vůbec nemá rád.
Je krásná půlnoc v krásné hvězdné noci. Po záklonu hlavy v Moravičanech si dovoluju vypůjčit a poupravit citát Immanuela Kanta: Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mastný salám ve mně. Je mi vole dobře!
Přejezd Vraclavi před jednou ráno: zdravíme se navzájem s plnou zahrádkou, jízda v úplně tmě mezi poli po vraclavské náhorní plošině a dlouhý sjezd do Vysokého Mýta. Tam mám 147 km za 9h a s dalším kafem a kolou sedám na Shellce. Jak jsem zvyklý jezdit tu jen přes den, tak vůbec nevím, že tu v noci mají pro unavené řidiče další pestré služby. Přichází si ke mně sednout hezky namalovaná dáma a povídá si se mnou, asi abych díky společenské konverzaci zůstal čerstvý na dlouhé cestě. Začíná kroužit kolem osobnějších a osobnějších témat a ještě než stihne nakousnout komerční pozadí svého zájmu, stihnu jí já odpovědět na otázku odkud a kam jedu. Tu náhle pan homosexuální prostitutka odkrouží zase s upřeným pohledem a tichým kvílením pryč a už ani nepředstírá, že je žena :) Dálková cykloturistika otevírá netušené možnosti, po tomto setkání očekávám na další benzínce mimozemšťany..
Jsou dvě ráno a jede se dobře, akorát tělo ještě neví, že bude celou noc olizovat asfalt a noc byla bez náhrady zrušena. Je třeba dojet do Litomyšle. Buď můžu jet oklikou s padesátimetrovým převýšením nebo to vzít rovnou po jedničce do Hrušové. Bé je správně. Na cestě žádná opilá mládež, ale poctivá vozová hradba kamionů, tak to má být. Krajnice je tu široká a hned, jak se před Cerekvicí zúží, zahýbám do vesničky a pak popojíždím lesem. Černočerná tma je vůkol, když přede mnou najednou zasvítí dvoje oči srny, která vzápětí s úlekem skáče do temného křoví. Být to já, tak se tam jistě na něco napíchnu, ne tak to bystré zvíře. Hned potom zasvítí ve tmě ještě větší pár očí. Respekt vzbuzuje, že když varovné zařvu, ani se nehnou. Ale respekt vzbuzuju i já, protože když projíždím kolem, ani jeden z patníků na mě nezaútočí. Přes Bohuňovice do kopce poprvé vedu kolo, ať si tělo trochu odpočine a lehce po třetí ráno jsem po 161km a 11h jízdy na náměstí v Litomyšli. Napadá mě, že už to docela přestává být ta rekreační cyklistika, ale furt mě to baví. Dál jedu přes vesničky hlavně do kopce, v Janově ve 4 ráno zastavuju na zastávce a na dvacet minut spontánně usínám.
 |
| Ranní Litomyšl, letmý kontakt taxikáře, opilce a poutníka |
Budí mě zima, jak na mě zchladlo mokré prádlo, tak aspoň v rozbřesku vidím, jak někde poblíž praskl mlhovod a z polí a rybníků se krásně valí mlha. Poetika jen do té chvíle, než mi při řazení proklouzne řetěz a já plnou vahou došlápnu na oteklý kotník. Cítím, že jsem dojel, tak ahoj babi. Šlapu pomalu dál a ostrá bolest mizí. Tohle ráno v Janově nebudil jen kohout. Kromě těchto dvou incidentů o kotníku ani nevím a v šlapání mi nebrání. Akorát vycvakávání z nášlapu se bez bolesti neobejde, ale i na to jsem našel recept: nezastavovat. Daří se až na dětřichovský kopec (189 km, 14.5h), kde se ohlížím na sotva znatelnou čáru a vidím tu spoušť: za mnou jsou celé Čechy a jsou ode mně až do Prahy celé přejeté! A teď je na řadě Morava, vorwärts!
 |
| Bludný balvan borušovský překročen. Tady jsem skončil minule |
 |
| Prasklý mlhovod |
 |
| Aura v ranním obilí |
 |
| Nádhera krajiny českomoravského pomezí v krásném ráně |
 |
| Venkovští balíci |
Na dětřichovský kopec nemám pěkné vzpomínky z minula: po celém dni bloudění, zajížděk, jízdě nahoru dolů a silnému protivětru jsem právě tady píchnul. Stálo mě to hodinu rozborky a sborky a vědomí, že bych ve čtyři odpoledne měl před sebou ještě asi 15 hodin šlapání, takže druhou probdělou noc. Na to jsem se už necítil, tak jsem se nechal stáhnout z trati. Dnes jsem na tom dobře. Je teprv ráno, krajina je tu krásná a zatím mi nedošel salám :) Sjíždím zase dolů do Moravské Třebové a je přede mnou poslední velký hřeben, přes který se musím protáhnout. Když se za vrcholem objevují další a další stoupání a v zaslouženém sjezdu ze Studené Loučky musím co dvacet metrů brzdit na nulu kvůli širokým odtokovým kanálům, mám chuť sežrat oba ventilky. Jenže to bych se připravil o krásný slunečný den na cestě. Přesněji řečeno tím myslím to, že za Lošticema je už dopoledne v otevřené krajině vedro na zhebnutí. Zastavuju ve vodáckém kempu, s hlavou položenou na stole to dvacet minut musí vypadat, že si čtu v řeči mravenců na stole, ale to jen spím. Nějaká čárka energie zas přibyla, začínám vařit, ale jedu dál.
Malá odbočka ke strategii pohybu v takových podmínkách: je třeba pít dostatečné množství tekutin (přesněji řečeno se tím myslí kapaliny, protože tekutina je i plyn a ten doplňuju spontánně) a vyhnout se pobytu na přímém slunci. V našich zeměpisných šířkách ale slunce NIKDY nesvítí přímo, vždycky šikmo, takže stačí prostě pít a šlapat. Jedem.
 |
| Loštice |
 |
| Olomouc |
Vedro je jak v peci, přejedl jsem hlad a teď nemůžu pít. Špatná kombinace, za chvilku nemám z čeho brát a výkon jde totálně do kopru. Za Velkou Bystřicí sedám do stínu, abych se zastabilizoval a pak zas v tom vedru šlapu do kopce dál na Přáslavice. Nejde to, tak střídavě vedu kolo a nějak se doplazím do Kocourovce, kde sedám do restaurace hotelu Solitaire a objednávám chladicí kapaliny. Tiknutím 16-té hodiny zapisuju 276 km za 24h jízdy a mám pekelně dost. První minuty jenom sedím a kombinace totální únavy a toho pekelného vedra mě táhne dolů. Cítím, že zavřu oči a vypadne mi hlavní jistič. Žádná voda nepomáhá, nepomáhá nic, tepovka mi dlouho neklesá. Sekne to se mnou nebo ne? Nedalo by se tu trochu schrupnout na stole?
Abych zachránil aspoň pár pěšáků v této bitvě, ve které už traťový rekord nepřekonám, přemýšlím nad variantama, které mám. Jako nejlepší mi přijde oslovit servírku, že si vezmu pokoj, dám chladnou sprchu a na dvě hodiny to zalomím. Jenže furt nejde, tak se jdu aspoň opláchnout na wc. Je to trochu lepší, ale jsem furt výrazně blízko tomu, že mi cvakne v rozvodně a mám game over jak z praku. Asi po hodině vevnitř se začínám po dalším chlazení, kofeinu a vodě cítit stabilněji. Zvládnu to bez pokoje, jako solitér. Ale je mi jasné, že jsem došel na svou mez a dál jít nejde. Chtěl jsem přece vyzkoušet svoje hranice, můžu chtít víc? Hledám vlaky z Lipníka, spokojeně a v klidu se balím a vyrážím do hicu zpátky ven. Jen je to ještě 15 kilometrů a v rádiu právě hlásili celorepublikovou blesko-kroupovou show.
Do kopce jdu pěšky, z kopce jedu bez šlapání, ve Velkém Újezdu lehám na záda na lavičku a na dvacet minut vypínám. Když otevřu oči, je už skoro nade mnou černý mrak, spojitý až k západu a trochu se ochladilo. Tohle je přesně ten okamžik, kdy se to láme a sám sebe se ptám PROČ? Už dávno to není příjemná projížďka na kole, naopak je to na hraně snesitelnosti. Ale furt to sakra vím a teď už sakra vím, že to nepustím. Tak dlouho jsem čekal, že si nemůžu dovolit se na to vybodnout jen proto, že se mi zrovna teď nechce. Ten důvod PROČ je překonat právě tenhle moment mezi termomdlobou a průtrží mračen. Potřebuju věřit, že se na sebe samotného můžu spolehnout, ať jsou podmínky jakékoliv, potřebuju se opřít o vlastní zásady. A právě tady se z popela totálního fyzického a psychického marastu rodí ten fénix, na jehož křídlech to dnes doletím. To špatné zůstává spát na lavičce, to dobré pokračuje dál. Po odpočinku a mírném ochlazení už cítím, že mi trafo nevyhučí a je to opět v mých rukou, vlakem nepojedu. Tak co, asfalt mě neupekl, ubijou mě kroupy?
 |
| Už mi rostou květáky |
 |
| Vypadá to skoro jako selfie. Ale nenechte se mýlit, je to časosběrný snímek z kilometru 302 :) |
Lipník (292 km, 26.5h) projíždím na Hranice a maximálně optimalizuju - dojedu to po jedničce.Více než půlka cesty na Hranice je vyfrézovaná a mám ji pro sebe. Dále je schéma furt stejné: jedu ku stojím asi jedna ku jedné, ke konci už ani jet nemůžu a střídám jízdu s chůzi. Hustopeče nad Bečvou 313km, 28h. Valmez. Jedno oko mi svítí dálkově, druhé na potkávačky. Šíleně mě bolí ruce otlačené od řídítek, žádná poloha nepřináší úlevu, ale salámové hodiny ukazujou, že už bude konec. Jsem 30 hodin na cestě, je to dlouhé jak seriál od Dietla a blíží se závěrečná scéna s bouřkou. Doktor Jandera už brzy sekne s kolem do garáže a spolkne oba ventilky dřív než dostane další nápad jet někam na kole. Posledních 5 kilometrů začíná bouřit okolo, už nezastavuju, ale střídám jízdu s chůzí. Počítám odstupy blesk-hrom, ze začátku jsou po jasných záblescích po 50 sekundách, ke konci napočítám vždy 12, jak bouří hlavně do hřebenu nade mnou. Jsem na hraně s dlaněmi, melu z posledního, ale už vím, že to dám. Po 338 kilometrech, v čase 30:25, po hodině a půl spánku jsem v obrovské euforii a obrovské únavě v cíli. Pár minut po příjezdu přichází průtrž mračen, která mi posledních pár hodin dýchala na záda. Pod křídlem kura domácího našel jsem pero orla skalního, tak ten fotr asi ještě nejsem :)
Statistiky (RunKeeper):
Záznam trasy s mapou: RunKeeper
Vzdálenost: 338,1 km (oproti plánu kratší trasa: změněn cíl z Horní Bečvy na Vidče, zkrátil jsem si to jedničkama a poprvé jsem měřil přes GPS - tachometr mi nadměřuje)
Čas nettus: 20:37 (průměr 16,4 km/h)
Čas brutus: 30:25 (průměr 11,2 km/h)
Čas klidu: 9:48, z toho spánek cca 1:30, zbytek povalování po trase
Energetický výdej: 44,158 MJ
Celkové převýšení: 3450 metrů (podle mapy.cz mělo být cca 2500 metrů)
 |
| Regenerace dle stanov sportovního spolku IThinkBeer.com |
Pod čarou
Jsem pětihvězdičkově spokojen a mám zas na nějakou dobu vystaráno. Konstatuju, že úspěch tohoto závodu vymezeného vlastními čarami není ani tak o tréninku, ani o počasí, ale hlavně o vůli, motivaci a hladu poprat se se vším, co přijde. A tentokrát jsem si to v hlavě naprogramoval dobře: nejet za každou cenu, ale pokud to jen trochu půjde, tak šlapky šlapky do cíle. Za jeden den jsem najel stejně jak za poslední dva roky dohromady. Nezajel jsem traťový rekord, zato padl rekord v enduru, a to v cenných podmínkách. Pomohl mi přímý přenos na twitteru, kromě přímé podpory je dobré svůj cíl vyhlásit veřejně pro případ, že se nějaký zbloudilý vnitřní hlas začne po dni na kole ptát, jestli je to celé vlastně dobrý nápad :)
A dostal jsem další výborný nápad, kam pojedu příště. Bude to pravda ještě trochu delší, ale tělo si už říká o silnější endorfin :)
Sportu ZDAR, enduru zvlášť!
