Kryofilní deníček - část I.

Po zhruba deseti podzimních kilometrech naplavaných ve vodě v teplotním rozmezí 16-13°C (vše Podolí) jsem přivítal možnost nasadit svému úsilí korunku na hornobečvanské přehradě. Moji přípravu spontánně zesílil aktuálně se venku prohánějící bílý koník. Během pátku a soboty nasněžilo deset čísel (na výšku) a teplota šla rychle pod nulu. Jak se říká u nás v práci - to není problém, to je výzva. Dopředu jsem teplotu přehrady odhadnul na cca 4-9°C. Bude třeba se dobře připravit.
S tukovou vrstvou nic nenadělám, ale jsou jiné vrstvy, které se dají rychle doladit. Jedné z mých nejoblíbenějších fází v tomto sportu familiérně říkám půlnoční carboloading. Půlnoční proto, že mrazit se většinou chodím ráno, aby den dostal ty správné grády hned od začátku, takže je třeba začít s přípravou už v noci předím. Carboloading je termín vypůjčený z běžeckého sportu a do češtiny by se to dalo přeložit asi jako hrozné žraní všeho sladkého. Včera jsem takový upload dělal intervalově v 20, 22 a 24 hodin a ráno jsem nemusel snídat, takže z této strany byla příprava kvalitní. I love this game.. Na pět kilometrů vzdálenou přehradu jsem jel autem, protože mi vyhořel doprovod. Původně jsem chtěl zpátky běžet, ale to bych nesměl jet sám. Když jsem dojel na místo, odkud se nejlíp leze do vody, bylo jasné, že mě kovově šedé vlnky tentokrát do vody pustí. Loni jsem na tom samém místě totiž zkoušel to samé, ale nešlo se probít ledem. Vyráchal jsem teploměr ve vodě - ukázal 6°C. Vzduch měl mínus dva a mírně sněžilo. Kolega rybář pět metrů ode mně nebyl naštěstí žádný extrémista, takže když jsem se vyvlekl do plavek, jenom se mě zeptal, kolik má voda stupňů a bral to úplně bez brvy. Takže úplně jinak, než jak to brali doma, když jsem odjížděl. Doma totiž hnuli brvou. Dokonce bych to popsal tak, že když jsem odjížděl, měl jsem na jazyku chuť ryby od oběda, zatímco někteří členové rodiny měli na jazyku, že jsem magor. Naštěstí to na jazyku nechali, jinak bych je musel nařknout z nesportovního chování (tzv. unsportsmanlike conduct). Trochu se ohazuju tou ledárnou a už si jdu za svým nejlepším výkonem co se týče teploty. Na problémy s dýcháním na počátku ve vodě je nejlepší se pořádně nadechnout a pak se na pár sekund schovat pod hladinu. Jdu do toho. Pod vodou je to celkem v pohodě - jdu plavat. Beru to podle břehu (ze kterého bych stejně nevylezl) a za chvilku zase zpátky. Ve vodě nejsem ani dvě minuty a valím ven. Ani ty mínus dva ve vzduchu nejsou moc med. A teď musí být všechno rychle - jde totiž do tuhého :) Zhodnocuju to tak, že přechod z 36°C do 6°C je příliš prudký a chtělo by to nějaký mezistupeň. Proběhnu to trochu po hrázi, ať se krev vrátí tam, odkud jsem ji vyhnal a můžu jet domů. Na cestě zpátky jsem zapadl autem do příkopy a tak nějak mi nevadí, že na ledovou břečku musím holýma rukama. A pocit? Ta zaktivovaná periferní vazokonstrikce.., ta úžasná metabolická termogeneze.., ty vyplavené katecholaminy.. Co vám budu povídat, to se musí zkusit. Do roku 2009 proplavu. Ledu zdar!