Dámské českomoravké cyklistické enduro na tři

Sotva jsme v prvním červencovém týdnu děti odvezli babičkám do játra beskydských hvozdů, zeptala se Eva: “Nezajedeme za nima z Prahy na kole?” Otázka už nemohla být víc řečnická. Loni jsem těch 384 km ujel na horáku za dva dny a řadím to mezi svoje nejoblíbenější výlety. Nebude to žádná přehlídka kroutivých momentů, ale paralela každodenního partnerského boje, exponovaná po fyzické i psychické stránce. Dojedem to spolu? Na start závodu, který není ohraničený umělými čarami, se těším jak zvěř!

Pražský start, váha mé soupravy je 129 kilo

Počasí nevypadá nejlíp, všude bouřky, jak to tak na začátku července chodí. Balíme, radši si necháváme ujít úterní krůtrž mračen a valíme až ve středu. V osm ráno sedíme na kole. Rozvrhujeme síly na 4 dny. Eva má obavy, jak zvládne ujet stovku za den se zátěží. Takticky neříkám nic, ale v duchu počítám vyšší čísla. Do toho správného rámce se dostáváme její ranní hláškou: “nech si svoje optimistické řeči a jenom hlaš kilometry”. Nechávám si řeči, nechávám oči na Evě, a do toho jakoby i ti šneci na ranní stezce křupáním ulit říkali ”čum na cestu”. Tak čumím, jedu a mlčím protože žena zrozená ve znamení berana nesmí mít v tuto chvíli do čeho trknout. Jedu a věřím, že nás na cestě po setině zemského rovníku nic nezastaví.

Mžitá cesta na Nymburk

Jedem: Horní Počernice > Zeleneč > Čelákovice po cyklostezkách nebo cestách s minimem provozu. Pak se prodíráme podél Labe, kde to na terénních cyklostezkách moc neubíhá. Tentokrát jsem vybral levý břeh, ale do Nymburka je to obojí stejná bída, žádná cyklodálnice, jak by bylo třeba. Se svými helmami a zbrojí jsme teď rytíři třetích tříd. Je mokro, bahno, drobně mží, vyhlížíme Nymburk. Je tu a s ním i krásná cyklostezka do Poděbrad. Tam kolem poledne dáváme polévku a pokračujem dál.

Ono to místy není zas až tak moc silniční cyklistika :)

Kilometry hltáme bez kousání a cestou stejnou jako minule směřujeme na Pardubice. Začíná pořádně připékat, je přes 30 stupňů ve stínu. Vesničky se kolem nás míhají i se svým drobným životem, kolem čtvrté máme najetou první stovku. Přes Lázně Bohdaneč a Pardubice, které jdou na kole krásně projet, pokračujem na Dašice a přes malé vesničky směrem k Chocni.

Květina s květinami

Navečer jsem za jízdy napaden agresivním velerojem hovad, nemůžu zastavit, protože by mě to sežralo. Na Evu sedne jedno, dvě, na mě zbytek světa. Vím proč, oproti Evě jsem mnohem víc hovězí. Ale je to krásný den, ve kterém slunce svítí jak slunce a hovada štípou jak hovada. Žádné laciné náhražky.

Rearviewmirror

Eva si stěžuje na bolesti stehenních svalů, nabízím jí jízdu v háku, ale v tom jezdit nechce a radši šlape sama. Navečer přijíždíme symbolicky do obce Radhošť, kde zakempujem na louce u nádherně meandrující řeky Loučné. Máme najeto 156 kilometrů, což je Evin osobní rekord a já si tiše říkám to, co jsem si říkal ráno, že 150 nebude v takovém profilu problém.


Stavíme čaj, vaříme stan, vychází krvavý úplněk, paráda. Eva jde do stanu, já pod chirac. Při každém nočním probuzení měsíc o kus poskočí, ve tři ráno ho mám přímo před sebou, nasvěcuje opar u lesa, takže moje poetické já může žrát z ledničky noci i teď. V pět už je světlo a nalítává na mě hmyz. Ze spánku registruju, že je to něco většího. Za chvilku sedám a zjišťuju, že mezi mnou a stanem je vosí hnízdo s provozem jak na letišti ve Frankfurtu. Asi 50 vos je ve vzduchu, další lezou po zemi. Naštěstí nejsem článek jejich potravního řetězce, tak v klidu zas uléhám se spacákem přes hlavu.


Hned z rána je hrozný hic. Balíme a valíme, tentokrát na Choceň a krásnou cyklostezkou podél Tiché Orlice do Ústí nad Orlicí. Vyhýbáme se dlouhému stoupání přes Sychrov a jedeme přes Lanšperk s krásnými výhledy na Dolní Dobrouč, kde máme 200 celkem. Do hlavy zapadají obrazy jeden za druhým: tetelící se asfalt, čapí hnízdo, řídítka, tráva. Když je nejhůř, zpomalím a předjede mě pozadí mé dobré ženy. Ostrov, Lanškroun. Je zase odpoledne jak v peci, kupuju 7,5 litrů vody a jedeme dál. Ve stoupání na Hynčinu je tu zase oblíbený trojboj pedály-slunce-hovada.

Choceň

Ještě tradiční zastávka v Dolním Bušínově na polévku a je tu největší krpál celé cesty, asi kilometrové stoupání na Krchleby, které jsem si pro sebe nazval Karákorám: stoupáme po úplně rozbité cestě, podél které se pasou kozy, z hromádek sena stoupá dým, domorodci nás tiše pozorujou. Nahoře je zlom celé cesty, teď je to až do Olomouce dolů a i když máme za dnešek jenom 95 km, teď nám to rychle naskáče. 

Karákorám Krchleby - nejvyšší bod cesty

Sjezdík do Mohelnice a cesta na Litovel, toť smetana celého dne. Na Litovel se ze západu blíží bouřka jménem Rock for People, Rock to fakt je. Jedeme dál a přemyšlíme, kde to vypláchne nás. Je 11 v noci, po cestě do kempu Náklo Eva v Březové sedá u cesty a dle slov a gest už dál nemůže. Hledám místo, kde rozbalit stan, jdeme po polní cestě k remízku za vesnicí a kempujem. Bouřka ze západu se nad Litovlí srazila s bouřkou z jihu až to zajiskřilo. V dnešní horské etapě přibylo 126 kilometrů, celkem 282. Zase nic neříkám a tuším, že už to máme na jeden den. Evu ale kromě stehen začly bolen i kolena, tak hlavně nic nehrotit.

Tatenice

Hnízdo kindronošů

Den třetí. Nespláchlo nás, zato slunko peče nesmyslně už od rána. Balíme stan a jedem do dědiny koupit vodu. Paní jednotářka už o nás ví, protože jí babky řekly, že za dědinou někdo stanuje. Když jí říkáme, odkud jsme před dvěma dny vyjeli, říká, že jsme magoři. V olomouckém kraji asi označení pro dálkové cyklisty, už mi tak loni řekla paní v Olomouci. Tankuju 6 litrů a jedem se zanořit do litovelských lesů.

Kemp Březová (na obrázku po levé straně)

Na Evu padla bída, všechna ta únava, bolesti a horko se po mém zdvořilém dotazu, jak se jede, koncentrujou do věty “Děkuji za optání, ale v tuto chvíli se mi o tom moc nechce povídat. Zeptej se prosím později”. Ona sama prý sice řekla jenom “Dej mi pokoj”, ale já jsem nic takového neslyšel. Zkušeně zvyšuju rozestup na kilometr a čekám na další křižovatce. Nějak to pude. Musí. Taková cesta se nevzdává, o tom jsme přesvědčení oba, i když o tom nemluvíme. Teprve v tento den to přestává být výlet a začíná enduro.

Kolmolouc

Na kraji Olomouce hltáme třetí stovku kilometrů a zastavujeme na náměstí na polévkofein. Před polednem jedeme přes Velkou Bystřici dál a v Tršicích sedáme před kostel. Evu bolí stehenní svaly a říká, že dojedeme do Oseka a tam se uvidí, jestli nebudem pokračovat další den. Přes dědinky nahoru dolů, jsme vypečení, ale v Oseku. Gulášovka obnovuje síly, téma přestávky nenačínám a není proč, Eva šlape dál. Z Oseka vede krásná cyklostezka přes Lipník na Hranice, jeden z nejlepších úseků cesty. V Teplicích nad Bečvou zastavujeme na lázeňské promenádě, chladíme a víme, že to dnes dojedem, chybí zhruba 40 km. 

Pohled do upřímného obličeje osecké gulášovky

Vehikul oseckého šamana

Teplice nad čím jiným než nad Bečvou

Cesta ze Skaličky na Hustopeče je naopak nejhorším úsekem, budoucí krásnou cyklostezku teprve poryl bagr a tak jedeme tři kilometry orbou. Evě upadávají ruce od ramen a chce se přes železniční násep a padesátimetrový mokřad dostat na hlavní cestu. To asi nepude. Po 370 kilometrech máme opravdové enduro, fyzické i psychické, takticky mlčím, abych nevhodným slovem nezvýšil napětí a nevyvolal blesk. Konečně jsme v Hustopečích a po dost frekventované jedničce taky ve Valmezu. Stavíme na benzínce na poslední kafe a víme, že je to tam, posledních 11 kilometrů. 

Bouřka bude

V duchu se Evě klaním, odpoledne to na takový progres nevypadalo, i když bych to samozřejmě nehrotil a v klidu bych počkal na další den. V klidu šlapeme cyklostezkou a povídáme. Minimálně pro tu poslední otázku to celé stálo za to. Na dotaz, jak to vidí, Eva říká: Když jsem poprvé rodila, bolelo to jak sviňa a mám z toho syna. Teď to bolela stejně a nemám z toho nic. (Nebo tak nějak to bylo.) Oponuju, že to je krásná turistika a výborný hlavyčišť, nakonec se shodujem, že tu bolest každý člověk potřebuje, aby sám sebe poznal. A my, nebozí chlapci, prostě rodit nemůžeme, tak si tu bolest musíme sehnat někde jinde. Ale s dokonale vyčištěnou hlavou souhlasí, za tři dny už tu hlavu člověk opravdu trochu přesměruje.

Blíží se desátá, jedeme dál a Eva hlásí, že asi zmoknem. Říkám, že to jsou jenom takové beránky, zároveň v podkresu zní první vzdálené hromy. Když dojíždíme do Vidče, první kapka mi málem láme ruku, bouřka bude kvalitní. Chybí nám posledních sto metrů, tak zajíždíme k transformátoru a zpátky a na tachometru svítí rovných 400 km! Ještě foto na památku a je to tady. Endurová bouřková katarze. Za celou dobu nám nepršelo, i když bouřky křižovaly republiku jak výletní parníčky a teď se nám to minutu po příjezdu vynahradilo.

400, je to tam!

Neskutečný závěr, hluboká má poklona. Je radost, když je žena nejen krásná, milá a sympatická, ale taky odolná a zdatná :)