Kryofilní radovánky konce roku 2012

Zima je čas radovánek a pár obrázků vydá za spoustu řečí okolo :)

Přehrada Horní Bečva - zamrzlá deseticentimetrovým ledem, tady se plavat nebude

Pokus o průsek s pravou valašskou výbavou, díky časovému presu jsem se tentokrát neprosekal

Zdravím lunu, odcházím

Už tradiční Silvestr na koupališti v Rožnově s Martinem a Zdenkem - vysekat celou dráhu letos nepůjde

S ledem je třeba se nejdřív řádně skamarádit

Valašský ponor (v pozadí stylově Radhošť)

Kluci s lachtanem

První odvážná - Martina

Rekordní led přilákal rekordní počet ploutvonožců - Zdenek, Martin, Martina, Richard, Eva

Rodinná momentka se švagrovou a se ženou

Rodinná štafeta

Zima krásně vybíjí, zima krásně nabíjí.

Pokud ještě nejste přihlášení na náš Tříkrálový závod, nezapomeňte se přihlásit. Poběháme, poplaveme, popunčujeme a hlavně bude sranda :)

Do Nového roku přeju, ať dostanete hodně péefek "ememix-í-í-í" a mějte se tak, jak si zasloužíte.

Sportu v jakékoliv formě zdar :)

Koloběh Říp Praha. A jak jsem si chtěl dát teplou ..

S Evou jsme se letos poprvé přihlásili na Koloběh Říp-Praha. Závod smíšených párů, kde jeden cyklo, jeden běží a libovolně se střídají. Moje příprava nebyla nejintenzivnější, od srpna jsem cyklu a běhu nedal víc než 50 kilometrů (celkem, ne týdně), ale snad nejsem tak marný, abych musel furt trénovat. Více než 20 km jsem naposled uběhl před rokem a půl a moje tělo si to prostě pamatuje, tak. Eva na tom byla líp a běhala snad každý týden, až jsem ji musel přátelsky pošťuchovat. Pro pouhý sběr sportovních dividend není třeba nějak zbrkle investovat, si řikám. 

Přes všechny překážky, které nás v týdnu potkaly, nám pomůže naše magické startovní číslo. Může na takovém závodě být po dvojce jiné lepší číslo než 69? Ne!

Čechové na Řípu - vlastenecké vzedmutí napotencované prosincovým mrazem

Na startu, kde byl docela silný mráz, jsem projevil svou naprostou nezkušenost, když jsem přijal nabídku neznámého kolegy, že mi doleje vody. Držím bidon, on mi nalívá do flašky a na ruku a hned se omlouvá: “já jsem fakt nechtěl, abys zmrznul”.

Díky dobré organizací se startuje přesně v 9h. S prsty na brzdách si užívám sjezd a prsty mi pěkně mrznou. Sjel jsem to celé, držky nehodě. S Evou se od začátku střídáme po dvou kilometrech, Eva drží hezky stabilní tempo a pokaždé, když se podívám na zmrzlý tacháč, svítí jí tam stejné číslo. 

Běh simní krajinkou, přes louky, přes pole, avšak mrasu stále navsdory

Jestli mi má z celého závodu zbýt jediný obraz, chci, ať je to tento: Evě podávám bidon z rámu kola. Chce se napít, ale náústek zamrzl. Odšroubovává zamrzlé víčko, nahne bidon, polkne vodu a za běhu ze sebe chrlí zbytky ledu. A zas a zas, ledová to žena! 

Tady mi to secvaklo..

No je to celé super! Síly máme dost a po cca 20-ti km sbíháme poprvé k Vltavě, kde dostávám šibalskou myšlenku. V Kralupech nad Vltavou jsem se zamiloval do krásně šedé a klidné hladinky a slibuju si v cíli za odměnu slavnostní lázeň.

Kralupy i my nad Vltavou

Střídáme teď co kilometr a i když jsme nepřijeli se s nikým honit, když vidím něčí záda, je to pro mě impuls zabrat. Od půlky už nás nikdo nepředběhl, protože se nám daří neuvadat a do cíle stahujeme 4 páry. Je krásně slunečno, bezvětří, sice mrzne, ale to ničemu nevadí. Překvapivě na kole není na nic tak moc čas. Podle pravidel je potřeba udržovat ve dvojici vizuální kontakt. Rozumím tomu tak, že se musím Evě dívat celý závod do očí. Dodatečně teď přiznávám, že jsem se chvílemi díval i pod nohy a na cestu, snad mi to komitét odpustí. A Evě to vynahradím někdy jindy.

Poslední dva kilometry střídáme každých pět minut i dřív, už s nikým nesoupeříme. Do cíle vbíháme v krásném čase 4:44. Plán byl dát to pod 5 hodin, což se povedlo na moment přesně! Je třeba to oslavit. V propozicích se píše, že jde o "50 km pro koedukovanou dvojici a jedno kolo" a já už teď vím, co znamená ten koedukovaný - znamená to pěkně zmrzlý.

Menší křečí nenech se odradit a vesele vskoč v tok!

Sice jsme více než pět posledních hodin strávili v pětistupňovém mraze, ale takový svátek si ujít nenechám. Přes drobné křeče se mi daří sundat mokré prádlo a ještě za tuha vklouzávám do 3,5°C Vltavy. Nemám z toho žádný diskomfort, ale vím, že v tuto chvíli už nemám moc z čeho brát. Po dvou minutách mimořádně osvěžujícího plavání lezu ven. Zase zpátky do cestovního. 

Vltava 3,5°C (stejně už ve sprchách nepoteče teplá)

V cíli se nalévám čajem, klábosím tu se souběžcem, tu se soukolcem a teplo se naplno neaneanevrací. Po asi půl hodině se rozhoduju pro pohodlnou variantu. Namísto dalšího pohybu si půjdu dát teplou sprchu. Co teplou, horkou. Trousím se do chladných sprch a zkouším teplotu - pokaždé vyteče jen trocha a hned za ní mrška chladná, na kterou přiznávám už nemám morálně volní vlastnosti. Ze sprchy jdu ještě o trochu zmrzlejší, ale ručník a suché ponožky mě vrací do úplné tepelné pohody. Stálo to za to a jsem rád, že jsem to zkusil.

Baron von Moldau, Stillleben mit dem Komün (zátiší s komínem, pozn. překl.)

Díky, díky vám usměvavým organizátorům Hanko a Jardo, díky podpůrný týme, díky slunce, díky Vltavo, díky naše přátelské koedukované dvojice. Díky Evo, jen s tebou mohl být tento závod dokonalý!

Tříkrálová běžecká beach party

Bylo nebylo, z hospody se kouřilo. Teda nekouřilo, protože byla nekuřácká, ale zato na našem setkání runbloggerů něco padlo. Jako vždy padlo několik piv či jiných sociálních tmelů, ale hlavně padl nápad. Ten nahodil 12HonzaDe, běžecká turbína v jedné osobě, a to že by se rád zúčastnil nějakého běžeckého otužileckého závodu. V tu chvíli ještě žádný závod nebyl. 

 

Na druhé straně stolu seděla Leona, kdysi světloplachá běžkyně, dnes hlava webu Neseď za pecí a šikovná organizátorka vlastních běžeckých závodů a setkání. To bylo jak hodit sirku do stohu. Baflo to a v tu chvíli už všechny tři srdce hořely pro závod jasným plamenem. Konkrétně pro Tříkrálovou běžeckou beach party. Takže poznačte si datum 6.1.2013 ve 13 hodin, v tomto čase to u rybníku Martinák mezi Černým Mostem a Dolními Počernicemi vypukne.

Nebudu už internet zatěžovat dalšími slovy, mohl by se celý zaplnit. Přečtete si ještě upoutávky Leony a Honzy a pak už šup šup na registraci.

Můžete to brát jako neoficiální sraz bloggerů, kteří se potkali díky skvělému běžeckému serveru běhej.com a díky kterému může spousta z nás svůj běžecký svět rozdělovat na ‘před běhej’ a po něm. Jistě se nás tam sejde z naší dříve výhradně virtuální skupinky dost. Ale vítáni jsou samozřejmě všichni, kdo na Tři krále nestojí o nic jiného, než mít řádně promrzlou hýžděl. A vemte si klidně plavky, nikdy totiž není taková zima, aby nemohla být ještě větší zima!

Hladové úplňkové kikirikí

Krásný podzim. Přítel 12HonzaDe, skvělý lehký atlet, sociální katalyzátor a detonátor v jedné osobě zmínil, že za nadcházejícího úplňku zahajuje očistnou hladovku. Něčeho takového nejsem já těžký atlet schopen, protože musím furt něco žrát. V předúplňkové noci se mi zdálo, že sedím nad talířem se čtyřmi krásně vypečenými vepřovými vrabci. Ale řekl jsem si, že držím hladovku a nechal ty sexy ptáčky uletět. To bych v reálném životě nikdy neudělal, což je jasné znamení, jdu do toho taky! Musím vydržet aspoň do večera, kdy chci každopádně oslavit úplněk “svým způsobem”.

Do práce jedu netypicky ne v tričku, ale v mikině, teda s dlouhým rukávem, abych odolal hladové zimě. Za celý den se mě 6 kolegů zeptá, jestli jsem nemocný, pro jednu kolegyni je to takový šok, že se mě ptá pokaždé, když mě vidí. Trošku se nám tu posunulo, co je normální, co říkáte :)

Před polednem přichází hladová krize, ale přebíjím ji teplým čajem. Když někde cinkne vidlička, žaludek se rozkručí a peristaltika se roztočí jak šnek v prázdném mlýnku. ALE DNES NIC NEBUDE. Odpoledne přichází ještě jeden menší tělový pokus něco vyškemrat, ale pak je úplně po hladu. Navečer jdu z práce a cítím, jak hřeju. Ta energie tam prostě někde je, kór u tak dobře živeného jedince, jako jsem já. Přicházím domů a děti si hrajou na restauraci, tak hned navrhuju, že si budem hrát na hladovku, ale ve hře zůstávám sám.

Paralela mezi hladověním a otužováním je jasná a krásná. Obojí je výkyv těla někam, kde nejde dlouhodobě přežít, kde se jde jenom namočit a vrátit se zas zpátky do života. Ale v obou případech je právě ten výkyv z rovnováhy pro tělo impuls, aby se vyrovnalo s nepřežitelnýma podmínkama po svém. Je možné se ptát "proč?", ale pokud někdo stojí o svou rovnováhu, tak mu vlastně nemá smysl odpovídat.

Pokud je mezi hladověním a otužováním paralela, bude velmi vhodné je dnes synergicky zkombinovat. Venku krásně svítí koruna měsíce v úplňku a přiznávám, že mám ten šutr rád. Doma sundávám mikinu a hned je mi zima, poslední jídlo jsem měl před 24 hodinama. Ale je to zima psychická a ta s tou fyzickou nemá nic společného. Můžeme jí taky říkat zima fantomová. Oblíkám běžecké tričko a krátké elasťáky a mizím v temnotě čtyřstupňového mrazu.

Potkávám souseda a ten se mně se zdvihnutým obočím ptá: “Jdete si zaběhat?”. Moje odpověď “Ne, jdu si zaplavat” by možná zněla neurvale ironická, kdybych na nohou neměl boty do vody. Zahřívám se kilometrovým během k rybníku, čekal jsem to horší. Jakmile se tělo dá do pohybu, začne spalovat, je mi dobře. U rybníka nořím teploměr a odečítám 3°C. Podle klasifikace zimního plavání je to voda ledová. Upřímně řečeno by mě teplejší voda zklamala, když už to teda zkouším.

V tuto chvíli není pro zachumlanou veřejnost rozdíl mezi bláznem v rybníku v plavkách a bláznem v rybníku bez plavek, tak vybírám druhou ostrou variantu a lezu tam. Nevím, co to se mnou všechno udělá, tak dělám jen pár temp. Nepopsatelný pocit je vypustit si v noci z rybníka páru na měsíc, aaarrrgh. Za minutku lezu ven, osvěžený a dobitý. Běžím zase domů a mokrý ručník mi přimrzá k ruce, musím to ještě trochu doladit. Doma jsem v úplné pohodě, nemusím se nijak zahřívat, čistá lunárně kryofilní radost až na kost.

Další den už je úplně v pohodě, pocitově lepší než první den, malý hlad se ozval jen jednou a navečer jsem po dvou dnech hladovku ukončil miskou rýže. Ukončil jsem záměrně už v úterý večer, abych měl síly na středeční trénink, který jsem si maximálně užil. V plné síle poctivý kilometr ve Vltavě o teplotě 10,5°C. Na konci jsem jak se říká ve fotbale zachraňoval cenné vteřiny a jenom se tak ráchal a užíval si noci, úplňku, podzimu a nádherného plavání jen tak pro radost, když je trochu víc frešno  :)

Vždycky, když padne nějaká bariéra, mám radost, protože se zvětšuje pole mé svobody. Teď padly rovnou dvě najednou a navíc s výborným pocitem, že jde, jak říká přítel Honza, vyhrát nad žrádlem. Bylo to celé super, příště se přidám zas! Naším bojům 3x ZDAR!

Cykloenduro od Vltavy k Bečvě, a to stylem Le Mans

Dorostení 35. letokruku na mém stromu jsem se rozhodl oslavit pohybem. Stejně, jako jsem to udělal už dvakrát předtím. V den, kdy mi bylo 30, jsem z Malé Úpy vyběhl na Sněžku a bylo to nádherných 22 horských kilometrů. Když mi loni bylo 34 a byli jsme na dovolené v krásných slovinských termálech Ptuj, naplánoval jsem, že za každý odžitý rok uplavu 100 metrů. Kluci spali odpoledne ve stanu a já jsem vyrazil na bazén a za každou stometrovku si zazmenal, co se událo v bazénu:
do 3. - bazén skoro prázdný (typické prázdno prvních tří let života)
6. - přichází pár lidí (škola)
15. - první srážka s protiplavcem (puberta)
16. - k bazénu přichází různé dívky, já si jich nevšímám (pro mě tak typické)
20. - tempo zklidněné a stabilní (..)
27. - k bazénu přichází vyspaní chlapci mí zlatí (v 27 se mi narodil první syn!)
30. - plave se výborně, 3000 metrů v osobním rekordu (..)
34. - doplavávám naprosto spokojen (tak to sedí)
No bylo to neskutečné!

Jo loni, to jsem jenom o dovolené naplaval 15 kilometrů. Letos je to jinak, protože mám za sebou takovou malou malárii. V lednu mi prásklo v koleně, protože mi ho borelióza prolezla jak mravenci chleba (tak si to aspoň představuju). Slovy básníka se koleno ocitlo na druhé straně stehenní kosti a od té doby se ke sportům moc nemám. Doktor mi ale doporučil kolo. Rozumím, provedu! Doktor neřekl, jak nejvíc dlouhé to může být, tak na jaře testuju nějaké stovečky. Chce to něco delšího. Enduro (tj. cestu na horáku z Prahy do Vidče) jsem jel dvakrát: letos třídenní s Evou (400 km), loni dvoudení sólo (384 km), zjevně tady něco chybí. Půjde to zajet nonstop? Když se něco neví, tak se to musí zkusit.

Cyklovýlet ve stylu Le Mans má spoustu výhod: není třeba brát s sebou stan, vařič, v noci slunce nepíchá otravným paprskem, hovada spí. A když se překoná první noc bez spánku, přes den se pojede přijatelně a kilometry tak samy naskočí. Vynikající plán.

Horský plnokrevník

Ve čtvrtek to vypadalo, že nikam nepojedu, tak jsem si nezkracoval život spánkem a šel spát ve dvě. Když se mi potom v pátek startovací okno přecejenom otevřelo, přemýšlel jsem, jestli jet můžu nebo ne. V rámci tolik oblíbeného sportovního minimalismu si říkám, že tomu nic nebrání - beru minimum věcí, minimálně jsem trénoval, minimálně jsem spal, takže jsem vlastně ideálně připravený. No minimálně! Neberu stan, vařič (teplo si vyšlapu), rýžový klobouk, koule na pétanque ani kempinkovou židličku. Mám jen spacák do tělocvičny, karimu, oblečení a jídlo. Chci vyrazit v pátek před půlnocí. Vím, že neseženu ani vodu ani jídlo, tak se zásobím a zjišťuju, že souprava má rekordních 130 kilo, těch 7 litrů vody, 2 kila banánů a spousta tatranek a všeho možného udělá dohromady skoro 10 kilo. No nic, nevadí, protože to všechno sežeru a vypiju a pojede to samo.

Start!

Předpověď hlásí na sobotu dopoledne přeháňky. Eva mi nabízí, že to můžu posunout o týden, ale beru radši vrabečka v hrsti a ve 22:30, kdy všichni slušní lidé po pracovním týdnu začínají relaxovat, já nasedlávám svého horského plnokrevníka a vůbec jim to nazávidím. Závidím sám sobě, že pošlapu celou noc a celý den. Těším se!

Provoz už je slabý, tak na Čelákovice jedu po normálních cestách - v reflexní vestě, se 2 blikačkama vzadu a 3 světlama vepředu. Hlavní je čelovka na helmě, bez té by se jelo těžko, protože první dvě hodiny mám průměr 27 km/h a bez pořádného světla by to bylo o držku. Tu stejně málem dvakrát posílám do polí a přemýšlím, jestli to s takovou dojedu ve zdraví. Je krásně, ani ne tak počasím jako vychutnanou samotou. Kromě mých světel, které ale v podstatě vytváří jenom takovou světlejší tmu, nesvítí nikde nic. Když se u cesty vynoří pomníček se svíčkama, úplně z toho mrazí. Není to dobře takhle věčně odpočívat u silnic nižších tříd.

Ale já jedu dál. Kersko mi připomene, co jsem se načítal Bohumila Hrabala (skoro všechno). Všude tma, jen z příkop svítí kočičí očíčka. Když mě kočky vidí, tak se přikrčí, ale svítí úplně stejně, tak na ně volám “vidím tě, zhasni”. V dálce na polích zase svítí oči srn, bože jak poetický je to výlet. Zatím, samozřejmě :)

Ilustrační foto není, protože byla tma

Je jedna hodina v noci a jsem v Poděbradech s průměrem 27km/h, budu muset trochu přibrzdit, abych nedorazil už v poledne (humor). Jede se docela dobře, ale přecejenom hlad a únava už se blíží. Rohlíky na cestu a pokračuju. Libice nad Cidlinou, Opolany. Hlava sice plní svou povinnost a drží oči otevřené, ale začíná něco, čemu říkám noční routovací kreativita. Chybně jsem odbočil na Odřepsy a polní cestou se vracím zpět na trasu, chybně jsem odbočil na Sány a musel se vracet. Reakční doba není ve zlomcích sekundy, ale aspoň dvě minuty. Hlava to sice vymyslela, ale nenese žádné riziko, protože to stejně odšlapou nohy. Hlava se za každý routovací zločin nohám sice omluví, ale nejde to vzít zpět. To je jak zabít králíka a říct mu “promiň, já jsem nechtěl”.

Už vím, jaké je to být těžkým atletem, těžký atlet totiž pořád něco žere. Co deset kilometrů musím mít tatranku, banán, vodu. Noc na mě začíná padat: únava předchozího dne plus málo světla žene tělo do spánku, se kterým se ale pro dnešek nepočítalo. Zkouším dělat škleby, které by udržely oči otevřené, ale žádný nefunguje. Úplně cítím, jak se vypínám. Lovím v zásobách kofein a upíjím po čtvrtinkách, na chvilku to vždycky pomůže. Dvě hodiny ráno, tři hodiny ráno, pořád šlapu a po pěti hodinách na cestě mám pořádnou krizi. Trocha cukru a trocha kofeinu ale zase pomůže, tak jedu dál a mžourám na cestu.

Druhá stovka

Sotva utichly hospody, dědinky už pomalu začínají vstávat do práce. Kolem čtvrté ranní další zajížďka, tentokrát na Sopreč, kde zapisuju první stovku. Na přechod do druhého dějství reaguje příroda spuštěním deště. Okamžitě reklamuju, že mělo pršet až v šest, ale nepomáhá to a déšť pomalu zesiluje. Tak aspoň zjistím, jak jsem se vybavil na déšť. Mám dvě igelitové ponča za 30 korun a na zastávce se do nich soukám. Jedno si dávám normálně na horní déšť, do druhého navlékám nohy - na spodní déšť. Tím pádem mám mezi koleny ještě jednu kapucu - ideální zejména pro další hlavu. Na nášlapy dávám igelitové sáčky. Asi vypadám exoticky, ale hlavní je držet vodu vně. Psi v dědině vrle štěkají, po asi půl hodině chystání jedu dál. Sice jsem mokrý, ale když zabrzdím, tak od kotoučů jde krásně pára, a to přece stojí zato!

Tak si to sjeďme: je noc, takže tma, tělo se diví, proč nemůže spát, do toho začlo pršet a voda je všude. Na tachometru hubená stovka a předpověď se sekla o dvě hodiny, takže se připravuju na další nečekané varianty. Navíc mě čeká asi sedmikilometrová cesta lesem, kde konečně uplatním své horské přezutí. Noční les, to je adrenalin: bojím se kance, který mi přehryzne achilovku jak mrkev a hejkala - co když fakt žere Pražáky? Kdybych se to snažil objet, narazil bych na rozhodčího s červeným praporkem, takže vpřed! DO LESA, V LES! Začátek cesty je samý šutr jak dlažební kostka a když to konečně předrncám, jsem v rozbahněném lese. Světlo dělá osmičky z jedné strany na druhou, jak se snažím projet a neutopit se v hlubokých lesních kalužích. Naštěstí se pomalu rozednívá, a tak se můžu na vlastní oči přesvědčit, že fakt leje jak z konve.

Kolem půl šesté jsem v Pardubicích, kde zase přeskupuju igelit, který se furt někam posouvá, aby mi tělo zmoklo rovnoměrně a neměl jsem diskomfort z nějakých suchých částí. Suché části už naštěstí žádné nejsou, takže jsem v rovnovážném stavu. Je počasí, že by psa nevyhnal a jako důkaz opravdu žádného nevidím. Projíždím Pardubice a jedničkou mířím na Dašice cestou, kterou jezdí jenom kamiony. Hledám, který má na plachtě reklamu na tlakové mytí cyklistů, ale není třeba, dělají to všechny.

Ilustrační foto není, protože pršelo

Dvě hodiny v dešti, tři hodiny v dešti. V Platěnicích zase přeskupuju igelity a pozoruje mě u toho asi 70-letý pán.
“To jsou pružiny?”
“Jo, to je odpružení, aby z jízdy nebolely ruce”
“Já mám taky kolo, počkej, já si vzpomenu, jak se jmenuje”
Pak se ptá, kam mířím a když mu řeknu, že směrem na Choceň, kam je to asi 30 kilometrů, tak jen zakloní hlavu a vyhodí rukama nahoru, že v tom dešti to bude těžké. Další odpovědi na přesné otázky na start a cíl, hlava i ruce jdou ještě výš, až ho to úplně hodí stranou. Rovnou jsem mu mohl říct: “ale já jsem magor, dědečku”. Na závěr si ještě vzpomíná: “JÓ, KOLO JE FAVORITKA!” a na to ho už vnouček odváží z nákupu domů. Nashledanou pane Pepíku.

Za dědinou smutný příběh: divá husa oplakává svého druha, který je zaválcovaný do cesty. Stojí u něho a když jede auto, tak poodletí. Neměla jste to štěstí, Lady Gaga.

Bagr uvězněný na blikajícím přejezdu

Cesta na Choceň ubíhá docela dobře, na 150. kilometru konečně přestává pršet. No teď už je to jedno, všechno mám mokré, snad to usuším pohybem. Další záblud mě dovede ne cestu první třídy, po které jedu asi pět kilometrů. Sedám na zastávku a hned mi padá hlava. Na padající hlavu pomůže nezastavovat, to je fakt dobrý tip. Do Chocně, kde neprší, přijíždím jak roztrhaný fóliovník, podél Tiché Orlice pokračuju dál. V místě, kde se mi nechce meandrovat, volím zkratku. Naviguju se autoatlasem 1:200 000 a přenos z 2D do 3D je dramatický krpál, ale aspoň se podívám k Dobré Vodě, kde jsem loni na sólo enduru bačoval.

Čapí hnízdo, foto z minula. Protože teď tam čápi nebyli, tak si představte, že tam nejsou

Ústí nad Orlicí projíždím a čeká mě sedmikilometrové stoupání s 300 metrovým převýšením. Je to úplně rovná cesta, jako když se zahrkuje zips. Když jsem v půlce, začíná zase oblíbený slejvák. Tiše, ale tak abych sám sebe nepoplašil si přiznávám, že mám jen jeden dlouhý rukáv a ten je mokrý. Bundu větrovku jsem přejmenoval na vodovku, ta už má hlavně retenční funkci. Hladově hltám hrušky u cesty a dojíždím přes Skuhrov na vrchol - těch sedm kilometrů mi trvalo snad přes hodinu. Nahoře na kopci slavím někdy kolem jedenácté dvoustovku, oblohou plovou zlověstné kumuly. Ještě 4 km a mám to všechno na rekord. Zhruba se držím plánu, že domů dorazím kolem půlnoci. 

Mračení nad Skuhrovem

Třetistovka

Projíždím Lanškroun a další kreativní trasou jedu na Zábřeh, kde je to sice delší, zato kopcovatější. Jedu s výhradami. Začíná zase pršet, tak zase zastavuju na pláštěnkové origami. Zase déšť, zase kopce, zase banán, zase voda, opakování je matka moudrosti. Aspoň je tu pěkně.

Poloprofesionální protideštový návlek na nášlapy - igelitka

Abych se zabavil, přejeté zvířátka počítám a zařazuju do skupin, tleskám si s diváky (flóra kolem cesty), předjíždím babičky jedoucí na nákup: nejdřív za Vinokurovem do háku tak, aby mě neviděl, pak přespurtovat a vítězně zapumpovat rukou. V Hoštejně si v hospodě dávám malé pivo, aby mi trochu sedl žaludek a šlapu dál. V Zábřehu pokračuju po jedničce na Mohelnici a jsem v další krizi. Únava je obrovská, ujeto mám 240 a ještě dalších 140 km budu lízat bílou čáru. Jsem toho docela přežraný a ještě takové numero před sebou. Dojíždím k Moravě a sytím se. Jen na minutku si sednu a ... Půl hodiny nato mě budí, jak mi prší do ksichtu. Usnout s mokrými zády, to se pak za deště vstává úplně samo. Enervit gel mě zase postavil na nohy, tak musím jet, dokud to šlape.

Cyklorest, tady jsem spal opřený o značku

Litovel projíždím a poprvé nasazuju sluchátka, na Českém rozhlase Olomouc zrovna hrají nějaké babičce dechovku k narozeninám! Několik kilometrů jedu na oslavné vlně a hrozně si to užívám, dechule břinká a já dělám valčíkovou vlnovku. To mě teda pěkně zahřálo u srdíčka. Pak následuje napínavá hra o Sherlocku Holmesovi a najednou jsem teleportovaný v Olmiku, 295 km. Na nádraží je to kousek a naložit kolo do vlaku je tak snadné, ale tak laciné varianty bohdá nebude! Přestávka, výborně mě zF5kovala kola a zlaté opavie a jede se dál.

Olomoucký kraj - ”Zde jsem magorem”

Krajta žere třístovku

Je osm večer, před Velkou Bystřicí mám 300 km, tak už jenom 80, to už je celkem krátký výlet. Projíždím klidné malebné vesničky. Z Tršic, které leží v údolí, se krásně vypíná kostel, pokračuju dál na Osek a v devět večer je už ve tmě můj. Pro dnešek cyklostezek už stačilo, dojedu to po hlavních. Moc kilometrů už mi nechybí, ale přichází noc a to bude těžká zkouška. Dál navlékám kilometry jak korálky jeden za druhým - teď už jsou všechny černé jak noc a v Lipníku jich mám navlečených 333. Je to pěkně dlouhý klikatý had, pěkně. Ale co pěkné není, tak počasí. Je tu další slejvák. Je mi to už docela jedno, protože voda je stejně všude, šlapu dál. 

Traktor orá Vacanovice

Dlouhý konec

Machálkova hnusová křivka se chystá přilepit na strop: s těžkýma očima pomalu usínám za jízdy, poprchá, jsem mokrý a hladový. Ptám se sám sebe, jestli mi to stojí za to a přes to všechno si odpovídám "Samozřejmě. A už vím, jak pojedu příště". V Teplicích mám 346 a zajíždím do kryté zastávky. Najíst, napít, odpočinout. Všechno mám mokré a tiše si přiznávám, že jsem si v rámci minimalismu vzal jen jednu sadu oblečení plus dvě trička. Vím, že když na sekundu zavřu oči, vypadnou mi pojistky. Všechno je mokré, i spacák je nacucaný. Sedám na něho a dobrovolně zavírám oči s jistotou, že do rána spát nebudu. Za půl hodiny mě sice budí zima, ale krátkým spánkem se cítím osvěžený a převlíkám se do posledního suchého, co mám. Jakobych nic neměl, protože navrch stejně musím dát to mokré, ale když už to vezu. Nemám vařič, takže jediný způsob, jak získat teplo, je pohybem.

Ilustrační foto není, protože byla tma a pršelo

Vím, že mám kousek na nádraží a kdybych zavolal Evě, tak pro mě dojede, ale tohle je můj boj, do kterého nikoho tahat nebudu. Se sloganem “od čtyř rána mokré záda” těsně před půlnocí vyrážím na poslední zteč. Furt drobně prší. Kolem jedné jsem ve Valmezu a těším se na kafe na benzinku. Jedu nějak moc natěžko. Aha, defekt na kilometru 370. Na několik minut si sedám, bojím se mrknout a přemýšlím, kterým prstem budu muset pohnout nejdřív. Jsem fyzicky na dně, ale celou dobu přesvědčený, že budu pokračovat, i kdybych se měl občerstvovat spánkem v příkopě.

Lenochodicky sundávám kolo, měním duši a trpělivě hledám, jestli něco není v plášti. Mám to, drobný drátek nebo pichláč. Pitstop byl snad hodinu, ale teď už to snad dojedu. Jedu zase dál. O nějaké euforii bych nemluvil, jsem ochotný říct, že mám radost, a to v případě, že “ra” je předpona znamenající zvýšení míry. Střítež, posledních 5 kilometrů, na rozloučenou začíná pršet. Je tři čtvrtě na tři ráno, když je barák na dohled. Projíždím kolem hlaholících svatebčanů tak v mém věku, kteří slaví venku na ulici. Na výzvu “pojď na panáka” mlčky otáčím a připíjím si s nima myslivcem.
“Odkud jedeš?”
“Z Prahy.”
(Rozhostilo se ticho.. Ano, asi takto.)
“Děláš si prdel!”
“Ne” a ukazuju na tachometr, na kterém svítí 380. No je ještě sranda na tom světě :)

Jsem v cíli, unavený jak stádo koťat, ale spokojený, jak jsem si hezky komplet od půlnoci do půlnoci plus nějaké drobné oslavil narozeninky. Poslední zážitek dne je, že se o půl páté ráno probouzím v chladné vaně a je mi děsná kosa. Ne, to netrénuju na závody v zimním plavání, to jsem jenom ve vaně nějak nešťastně mrknul.

Není enduro jako enduro. Rozdíl mezi dvoudenním a Le Mans je jako rozdíl mezi “zlomit dívce srdce” a “zlomit dívce nohu”. Zní to podobně, ale je to trochu něco jiného..

Hotovo! 380 voltů je ve mně!

Tradiční V jako victory

====

Pár lidí mi po dojezdu radilo, co šlo udělat líp, kudy jet a že na horáku to nebylo úplně nejrychlejší. To všechno vím, ale co je nejdůležitější? Hrát s kartama, které mám, brát cestu tak, jak je. Co nemám, to neřeším.

Není moc lepších věcí na světě, než najít tu svou překážku a soustředěným tlakem jí překonat. Já si svoje největší překážky vybírám. S úctou a pokorou k lidem, kteří si svoje překážky nevybrali a stejně bojujou, volám SPORTU ZDAR, ENDURU ZVLÁŠŤ!

Dámské českomoravké cyklistické enduro na tři

Sotva jsme v prvním červencovém týdnu děti odvezli babičkám do játra beskydských hvozdů, zeptala se Eva: “Nezajedeme za nima z Prahy na kole?” Otázka už nemohla být víc řečnická. Loni jsem těch 384 km ujel na horáku za dva dny a řadím to mezi svoje nejoblíbenější výlety. Nebude to žádná přehlídka kroutivých momentů, ale paralela každodenního partnerského boje, exponovaná po fyzické i psychické stránce. Dojedem to spolu? Na start závodu, který není ohraničený umělými čarami, se těším jak zvěř!

Pražský start, váha mé soupravy je 129 kilo

Počasí nevypadá nejlíp, všude bouřky, jak to tak na začátku července chodí. Balíme, radši si necháváme ujít úterní krůtrž mračen a valíme až ve středu. V osm ráno sedíme na kole. Rozvrhujeme síly na 4 dny. Eva má obavy, jak zvládne ujet stovku za den se zátěží. Takticky neříkám nic, ale v duchu počítám vyšší čísla. Do toho správného rámce se dostáváme její ranní hláškou: “nech si svoje optimistické řeči a jenom hlaš kilometry”. Nechávám si řeči, nechávám oči na Evě, a do toho jakoby i ti šneci na ranní stezce křupáním ulit říkali ”čum na cestu”. Tak čumím, jedu a mlčím protože žena zrozená ve znamení berana nesmí mít v tuto chvíli do čeho trknout. Jedu a věřím, že nás na cestě po setině zemského rovníku nic nezastaví.

Mžitá cesta na Nymburk

Jedem: Horní Počernice > Zeleneč > Čelákovice po cyklostezkách nebo cestách s minimem provozu. Pak se prodíráme podél Labe, kde to na terénních cyklostezkách moc neubíhá. Tentokrát jsem vybral levý břeh, ale do Nymburka je to obojí stejná bída, žádná cyklodálnice, jak by bylo třeba. Se svými helmami a zbrojí jsme teď rytíři třetích tříd. Je mokro, bahno, drobně mží, vyhlížíme Nymburk. Je tu a s ním i krásná cyklostezka do Poděbrad. Tam kolem poledne dáváme polévku a pokračujem dál.

Ono to místy není zas až tak moc silniční cyklistika :)

Kilometry hltáme bez kousání a cestou stejnou jako minule směřujeme na Pardubice. Začíná pořádně připékat, je přes 30 stupňů ve stínu. Vesničky se kolem nás míhají i se svým drobným životem, kolem čtvrté máme najetou první stovku. Přes Lázně Bohdaneč a Pardubice, které jdou na kole krásně projet, pokračujem na Dašice a přes malé vesničky směrem k Chocni.

Květina s květinami

Navečer jsem za jízdy napaden agresivním velerojem hovad, nemůžu zastavit, protože by mě to sežralo. Na Evu sedne jedno, dvě, na mě zbytek světa. Vím proč, oproti Evě jsem mnohem víc hovězí. Ale je to krásný den, ve kterém slunce svítí jak slunce a hovada štípou jak hovada. Žádné laciné náhražky.

Rearviewmirror

Eva si stěžuje na bolesti stehenních svalů, nabízím jí jízdu v háku, ale v tom jezdit nechce a radši šlape sama. Navečer přijíždíme symbolicky do obce Radhošť, kde zakempujem na louce u nádherně meandrující řeky Loučné. Máme najeto 156 kilometrů, což je Evin osobní rekord a já si tiše říkám to, co jsem si říkal ráno, že 150 nebude v takovém profilu problém.


Stavíme čaj, vaříme stan, vychází krvavý úplněk, paráda. Eva jde do stanu, já pod chirac. Při každém nočním probuzení měsíc o kus poskočí, ve tři ráno ho mám přímo před sebou, nasvěcuje opar u lesa, takže moje poetické já může žrát z ledničky noci i teď. V pět už je světlo a nalítává na mě hmyz. Ze spánku registruju, že je to něco většího. Za chvilku sedám a zjišťuju, že mezi mnou a stanem je vosí hnízdo s provozem jak na letišti ve Frankfurtu. Asi 50 vos je ve vzduchu, další lezou po zemi. Naštěstí nejsem článek jejich potravního řetězce, tak v klidu zas uléhám se spacákem přes hlavu.


Hned z rána je hrozný hic. Balíme a valíme, tentokrát na Choceň a krásnou cyklostezkou podél Tiché Orlice do Ústí nad Orlicí. Vyhýbáme se dlouhému stoupání přes Sychrov a jedeme přes Lanšperk s krásnými výhledy na Dolní Dobrouč, kde máme 200 celkem. Do hlavy zapadají obrazy jeden za druhým: tetelící se asfalt, čapí hnízdo, řídítka, tráva. Když je nejhůř, zpomalím a předjede mě pozadí mé dobré ženy. Ostrov, Lanškroun. Je zase odpoledne jak v peci, kupuju 7,5 litrů vody a jedeme dál. Ve stoupání na Hynčinu je tu zase oblíbený trojboj pedály-slunce-hovada.

Choceň

Ještě tradiční zastávka v Dolním Bušínově na polévku a je tu největší krpál celé cesty, asi kilometrové stoupání na Krchleby, které jsem si pro sebe nazval Karákorám: stoupáme po úplně rozbité cestě, podél které se pasou kozy, z hromádek sena stoupá dým, domorodci nás tiše pozorujou. Nahoře je zlom celé cesty, teď je to až do Olomouce dolů a i když máme za dnešek jenom 95 km, teď nám to rychle naskáče. 

Karákorám Krchleby - nejvyšší bod cesty

Sjezdík do Mohelnice a cesta na Litovel, toť smetana celého dne. Na Litovel se ze západu blíží bouřka jménem Rock for People, Rock to fakt je. Jedeme dál a přemyšlíme, kde to vypláchne nás. Je 11 v noci, po cestě do kempu Náklo Eva v Březové sedá u cesty a dle slov a gest už dál nemůže. Hledám místo, kde rozbalit stan, jdeme po polní cestě k remízku za vesnicí a kempujem. Bouřka ze západu se nad Litovlí srazila s bouřkou z jihu až to zajiskřilo. V dnešní horské etapě přibylo 126 kilometrů, celkem 282. Zase nic neříkám a tuším, že už to máme na jeden den. Evu ale kromě stehen začly bolen i kolena, tak hlavně nic nehrotit.

Tatenice

Hnízdo kindronošů

Den třetí. Nespláchlo nás, zato slunko peče nesmyslně už od rána. Balíme stan a jedem do dědiny koupit vodu. Paní jednotářka už o nás ví, protože jí babky řekly, že za dědinou někdo stanuje. Když jí říkáme, odkud jsme před dvěma dny vyjeli, říká, že jsme magoři. V olomouckém kraji asi označení pro dálkové cyklisty, už mi tak loni řekla paní v Olomouci. Tankuju 6 litrů a jedem se zanořit do litovelských lesů.

Kemp Březová (na obrázku po levé straně)

Na Evu padla bída, všechna ta únava, bolesti a horko se po mém zdvořilém dotazu, jak se jede, koncentrujou do věty “Děkuji za optání, ale v tuto chvíli se mi o tom moc nechce povídat. Zeptej se prosím později”. Ona sama prý sice řekla jenom “Dej mi pokoj”, ale já jsem nic takového neslyšel. Zkušeně zvyšuju rozestup na kilometr a čekám na další křižovatce. Nějak to pude. Musí. Taková cesta se nevzdává, o tom jsme přesvědčení oba, i když o tom nemluvíme. Teprve v tento den to přestává být výlet a začíná enduro.

Kolmolouc

Na kraji Olomouce hltáme třetí stovku kilometrů a zastavujeme na náměstí na polévkofein. Před polednem jedeme přes Velkou Bystřici dál a v Tršicích sedáme před kostel. Evu bolí stehenní svaly a říká, že dojedeme do Oseka a tam se uvidí, jestli nebudem pokračovat další den. Přes dědinky nahoru dolů, jsme vypečení, ale v Oseku. Gulášovka obnovuje síly, téma přestávky nenačínám a není proč, Eva šlape dál. Z Oseka vede krásná cyklostezka přes Lipník na Hranice, jeden z nejlepších úseků cesty. V Teplicích nad Bečvou zastavujeme na lázeňské promenádě, chladíme a víme, že to dnes dojedem, chybí zhruba 40 km. 

Pohled do upřímného obličeje osecké gulášovky

Vehikul oseckého šamana

Teplice nad čím jiným než nad Bečvou

Cesta ze Skaličky na Hustopeče je naopak nejhorším úsekem, budoucí krásnou cyklostezku teprve poryl bagr a tak jedeme tři kilometry orbou. Evě upadávají ruce od ramen a chce se přes železniční násep a padesátimetrový mokřad dostat na hlavní cestu. To asi nepude. Po 370 kilometrech máme opravdové enduro, fyzické i psychické, takticky mlčím, abych nevhodným slovem nezvýšil napětí a nevyvolal blesk. Konečně jsme v Hustopečích a po dost frekventované jedničce taky ve Valmezu. Stavíme na benzínce na poslední kafe a víme, že je to tam, posledních 11 kilometrů. 

Bouřka bude

V duchu se Evě klaním, odpoledne to na takový progres nevypadalo, i když bych to samozřejmě nehrotil a v klidu bych počkal na další den. V klidu šlapeme cyklostezkou a povídáme. Minimálně pro tu poslední otázku to celé stálo za to. Na dotaz, jak to vidí, Eva říká: Když jsem poprvé rodila, bolelo to jak sviňa a mám z toho syna. Teď to bolela stejně a nemám z toho nic. (Nebo tak nějak to bylo.) Oponuju, že to je krásná turistika a výborný hlavyčišť, nakonec se shodujem, že tu bolest každý člověk potřebuje, aby sám sebe poznal. A my, nebozí chlapci, prostě rodit nemůžeme, tak si tu bolest musíme sehnat někde jinde. Ale s dokonale vyčištěnou hlavou souhlasí, za tři dny už tu hlavu člověk opravdu trochu přesměruje.

Blíží se desátá, jedeme dál a Eva hlásí, že asi zmoknem. Říkám, že to jsou jenom takové beránky, zároveň v podkresu zní první vzdálené hromy. Když dojíždíme do Vidče, první kapka mi málem láme ruku, bouřka bude kvalitní. Chybí nám posledních sto metrů, tak zajíždíme k transformátoru a zpátky a na tachometru svítí rovných 400 km! Ještě foto na památku a je to tady. Endurová bouřková katarze. Za celou dobu nám nepršelo, i když bouřky křižovaly republiku jak výletní parníčky a teď se nám to minutu po příjezdu vynahradilo.

400, je to tam!

Neskutečný závěr, hluboká má poklona. Je radost, když je žena nejen krásná, milá a sympatická, ale taky odolná a zdatná :)