pátek 15. července 2016

Nonstop cykloenduro Praha - Beskydy 2016. Cesta o hledání pera orla skalního pod křídlem kura domácího

To už je let, co jsem si nezablogoval, nebylo jaksi v rodinném provozu o čem. Ale jak říká pan Terminátor: 'I'll be back!'. A tak jsem tu zpět se svým výletem.

Jsou to 4 roky, co jsem to naposled dojel a 3, co jsem to dojet nedokázal. Celou tu dobu mě to štvalo a říkal jsem si, jestli jsem nemohl udělat víc, když jsem to tehdy po 19-ti nonstop hodinách a 240-ti kilometrech takticky vzdal. Je na čase zjistit, jestli jsem teď jako trojnásobný otec už ten papučkový fotřík. Mám si teda sednout v papučích s knížkou pod lampu nebo ještě vymést z kola pavučiny a dát další pokus? Říkám si, jestli to ode mě není troufalé, když jsem letos na kole najel nejvíc 60 kilometrů a z minulého týdne mám svůj nejpomalejší půlmaratón. Bojuju totiž už měsíc s vymknutým kotníkem a otok pořád ne a ne splasknout. Tak třeba pomůže trocha pohybu na čerstvém vzduchu. Startovní okno je ze začátku omezeno odjezdem dětí k babičce, z druhé strany tradičními červencovými bouřkami. Rekord trati je 28 hodin nonstop. Bouřky hlásí zároveň s dojezdem, aspoň bude nějaká motivace do toho šlápnout.

Letošní konfigurace volnočasové soupravy


Příprava
Díky zkušenostem z minulých jízd už mám na co navázat, třeba jsem si hodně oblíbil čelovku na helmu. Přesně tu, kterou jsem po stěhování vůbec nenašel, takže můžu jet třeba zas bez ní, ať je nějaká změna. Naštěstí je pouhých deset dní po slunovratu, noc bude hodně krátká a astronomická noc nenastane vůbec - slunce i o půlnoci slabě doutná na severu. Na mapy.cz jsem si naklikal trasu a přetahováním ji zoptimalizoval na minimální převýšení. Když jsem s ní byl spokojen, vyexportoval jsem ji do Locus aplikace pro Android. Výdrž telefonu v režimu letadlo se zapnutou GPS jsem odhadl na 10 hodin a dokoupil ještě dvě baterky, ať si nemusím hrát s powerbank. Žádnou jinou mapu nemám a systém, že já vím kde je moje GPS a moje GPS ví, kde jsem já, je úplně dokonalý. A to vše na jeden prstoklik. Za jízdy jde sledovat, jestli se držím modré linky a soustředit se jenom na kilometrů hltání. Oproti minule jsem si pořídil ještě 1.5l camelbak, abych nemusel furt sahat do rámu.

S pokročilým věkem jsem udělal jednu změnu, den předem jsem si namísto původních 2''0 horských pořídil 1''4 hladké pláště. Tyhle změny to chce dělat postupně, na galuskách budu jezdit, až budu starý děda. Trasa i kolo jsou připraveny, jedeme! Dost dlouho jsem čekal, teď je čas se rvát. Začátek je pohoda, ale vím, že pak nastane boj: o každý kopec, o každý kilometr, o každou zatáčku. Celé to vážím a máme 134 kilo, já v plné zbroji a s camelem mám rovných 100, zbytek je kolo a náklad. Kromě klasického vybavení na trojboj rohlík-banán-horalka jsem si koupil i štangličku salámu. Bohužel jsem nikde na cyklofórech nezjistil, který je nejlepší, ale po pečlivém studiu složení a po ujištění o absenci látek dopingového charakteru jsem sáhl po vysočině (i když mě tolik lákal turisťák).

Start!
V pátek v 16h vyjíždím a až v hlubokém klánovickem si vzpomínám, že nemám pumpičku. Vůbec nevím, co mám dělat, když tu se rozestoupí stromy, dopadne na mě shora kužel světla a ozve se: "Když něco nevíš, tak se podívej na internet". Díky, Herr Gott! Zajíždím do příjemného újezdského bikeshop.cz a dokupuju, co potřebuju. Jedu sice prvotrasou, ale vesničky a křižovatky po trase jsem se naučil zpaměti (dokonale až do Vysokého Mýta) a teď je jen lovím a bez problémů jedu. Za Poříčany na 33. km to začíná vypadat bledě s kotníkem, bandáž se mi zařezala do achilovky a takhle to dál nepůjde. Heslo, které mi zas hned vyvstane, je troufalost. Bandáž sundávám a jedu bez ní, ale co bude dál? Před Sadskou zastavuju v lipové aleji, žeru banány a prodýchávám to pryskyřičnou vůní provčelených lip, se siluetou krásného kostela v Sadské před očima. Taková letní nádhera. Dále Poděbrady, zastavuju až na soutoku Cidliny a Labe.

Cesta. Fakt je to celé moje?

Žánrový obrázek z cesty obnovovaný 25x za sekundu

Svět je z kola rozmazaný, ale kvůli fotkám zásadně nezastavuju

Poděbrady

Poděbrady tamtéž


Libice nad Cidlinou mají působivou historii sahající až k Přemyslovcům, ba co až Slavníkovcům. Pro účely tohoto vyprávění si ale můžeme postačit s informací, že jsem si v kiosku dal kofolu a půl hodiny vydýchával teplo nasbírané na odpoledním asfaltu. Chytá se mě lehké poblouznění z 53 km našlapaných za 3 hodiny. S přestávkou nešetřím, je třeba si odpočinout, protože do Pardubic je to ještě dost daleko. Krásným podvečerem se proplétám desítkami klidných vesniček, zastavuju až na 93. kilometru za 5h v Rohovládově Bělé a přepínám se do nočního režimu. Zapomněl jsem si noční krém, ale tělo snad noc pozná i bez něho.





Nepojedu tradiční cestou na Lázně Bohdaneč, protože mi přijde škoda ztrácet čas na lesních a polních cestách, dnes je ze mě asfaltožrout. Ty rybníky z cesty první třídy stejně vidím, jede se dobře a po 6.5h a 108km jsem v Pardubicích. Spotřeba je krásně úsporná, žere mi to zatím v průměru 3,5l/100 km. Po kafi na OMV pokračuju dál a kilometry utěšeně naskakujou. Jednička na Dašice je skoro bez provozu, ale přecejenom mě jedno auto tak silné oslní, že sjíždím do příkopy a jen těsně míjím patník. Tyhle průšlapy kotník vůbec nemá rád.

Je krásná půlnoc v krásné hvězdné noci. Po záklonu hlavy v Moravičanech si dovoluju vypůjčit a poupravit citát Immanuela Kanta: Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mastný salám ve mně. Je mi vole dobře!

Přejezd Vraclavi před jednou ráno: zdravíme se navzájem s plnou zahrádkou, jízda v úplně tmě mezi poli po vraclavské náhorní plošině a dlouhý sjezd do Vysokého Mýta. Tam mám 147 km za 9h a s dalším kafem a kolou sedám na Shellce. Jak jsem zvyklý jezdit tu jen přes den, tak vůbec nevím, že tu v noci mají pro unavené řidiče další pestré služby. Přichází si ke mně sednout hezky namalovaná dáma a povídá si se mnou, asi abych díky společenské konverzaci zůstal čerstvý na dlouhé cestě. Začíná kroužit kolem osobnějších a osobnějších témat a ještě než stihne nakousnout komerční pozadí svého zájmu, stihnu jí já odpovědět na otázku odkud a kam jedu. Tu náhle pan homosexuální prostitutka odkrouží zase s upřeným pohledem a tichým kvílením pryč a už ani nepředstírá, že je žena :) Dálková cykloturistika otevírá netušené možnosti, po tomto setkání očekávám na další benzínce mimozemšťany..

Jsou dvě ráno a jede se dobře, akorát tělo ještě neví, že bude celou noc olizovat asfalt a noc byla bez náhrady zrušena. Je třeba dojet do Litomyšle. Buď můžu jet oklikou s padesátimetrovým převýšením nebo to vzít rovnou po jedničce do Hrušové. Bé je správně. Na cestě žádná opilá mládež, ale poctivá vozová hradba kamionů, tak to má být. Krajnice je tu široká a hned, jak se před Cerekvicí zúží, zahýbám do vesničky a pak popojíždím lesem. Černočerná tma je vůkol, když přede mnou najednou zasvítí dvoje oči srny, která vzápětí s úlekem skáče do temného křoví. Být to já, tak se tam jistě na něco napíchnu, ne tak to bystré zvíře. Hned potom zasvítí ve tmě ještě větší pár očí. Respekt vzbuzuje, že když varovné zařvu, ani se nehnou. Ale respekt vzbuzuju i já, protože když projíždím kolem, ani jeden z patníků na mě nezaútočí. Přes Bohuňovice do kopce poprvé vedu kolo, ať si tělo trochu odpočine a lehce po třetí ráno jsem po 161km a 11h jízdy na náměstí v Litomyšli. Napadá mě, že už to docela přestává být ta rekreační cyklistika, ale furt mě to baví. Dál jedu přes vesničky hlavně do kopce, v Janově ve 4 ráno zastavuju na zastávce a na dvacet minut spontánně usínám.


Ranní Litomyšl, letmý kontakt taxikáře, opilce a poutníka


Budí mě zima, jak na mě zchladlo mokré prádlo, tak aspoň v rozbřesku vidím, jak někde poblíž praskl mlhovod a z polí a rybníků se krásně valí mlha. Poetika jen do té chvíle, než mi při řazení proklouzne řetěz a já plnou vahou došlápnu na oteklý kotník. Cítím, že jsem dojel, tak ahoj babi. Šlapu pomalu dál a ostrá bolest mizí. Tohle ráno v Janově nebudil jen kohout. Kromě těchto dvou incidentů o kotníku ani nevím a v šlapání mi nebrání. Akorát vycvakávání z nášlapu se bez bolesti neobejde, ale i na to jsem našel recept: nezastavovat. Daří se až na dětřichovský kopec (189 km, 14.5h), kde se ohlížím na sotva znatelnou čáru a vidím tu spoušť: za mnou jsou celé Čechy a jsou ode mně až do Prahy celé přejeté! A teď je na řadě Morava, vorwärts!

Bludný balvan borušovský překročen. Tady jsem skončil minule

Prasklý mlhovod


Aura v ranním obilí

Nádhera krajiny českomoravského pomezí v krásném ráně

Venkovští balíci



Na dětřichovský kopec nemám pěkné vzpomínky z minula: po celém dni bloudění, zajížděk, jízdě nahoru dolů a silnému protivětru jsem právě tady píchnul. Stálo mě to hodinu rozborky a sborky a vědomí, že bych ve čtyři odpoledne měl před sebou ještě asi 15 hodin šlapání, takže druhou probdělou noc. Na to jsem se už necítil, tak jsem se nechal stáhnout z trati. Dnes jsem na tom dobře. Je teprv ráno, krajina je tu krásná a zatím mi nedošel salám :) Sjíždím zase dolů do Moravské Třebové a je přede mnou poslední velký hřeben, přes který se musím protáhnout. Když se za vrcholem objevují další a další stoupání a v zaslouženém sjezdu ze Studené Loučky musím co dvacet metrů brzdit na nulu kvůli širokým odtokovým kanálům, mám chuť sežrat oba ventilky. Jenže to bych se připravil o krásný slunečný den na cestě. Přesněji řečeno tím myslím to, že za Lošticema je už dopoledne v otevřené krajině vedro na zhebnutí. Zastavuju ve vodáckém kempu, s hlavou položenou na stole to dvacet minut musí vypadat, že si čtu v řeči mravenců na stole, ale to jen spím. Nějaká čárka energie zas přibyla, začínám vařit, ale jedu dál.

Malá odbočka ke strategii pohybu v takových podmínkách: je třeba pít dostatečné množství tekutin (přesněji řečeno se tím myslí kapaliny, protože tekutina je i plyn a ten doplňuju spontánně) a vyhnout se pobytu na přímém slunci. V našich zeměpisných šířkách ale slunce NIKDY nesvítí přímo, vždycky šikmo, takže stačí prostě pít a šlapat. Jedem.

Loštice
V Litovli jsem po poledni (235 km, 19h) v obrovském hicu, usínám na dalších dvacet minut na lavičce v parku a pokračuju dál s radostí z toho, že jsem se v noci kromě dvou kafí úplně vyhnul různým kofeinovým taurinovym stimulans. Když jsem byl unavený, tak jsem to prostě na chvilku zapíchnul. Věřím, že tím pádem nejdu přes hranu a vrátí se mi to. Při cestě do Olomouce je to sice pořád podél řeky dolů, ale díky silnému protivětru nejedu ani dvacítkou. Jak mi někdy vítr hodně vadí, teď jsem v pohodě, protože dokud jedu, kilometry přibývají. Ale ztuha, před Olomoucí se není kde schovat. Zchladil bych se na jezeře Poděbrady, ale na koupání není čas. Vůbec se mi z kola nechce slézt, potřebuju šlapat. Za Olomoucí (263 km, 22h) další delší přestávka, únava roste. Ale jako zkušený řidič vím, že se únava z dlouhých cest nejlíp spraví pohybem. Tak se asi půjdu trochu projet na kole :)

Olomouc


Vedro je jak v peci, přejedl jsem hlad a teď nemůžu pít. Špatná kombinace, za chvilku nemám z čeho brát a výkon jde totálně do kopru. Za Velkou Bystřicí sedám do stínu, abych se zastabilizoval a pak zas v tom vedru šlapu do kopce dál na Přáslavice. Nejde to, tak střídavě vedu kolo a nějak se doplazím do Kocourovce, kde sedám do restaurace hotelu Solitaire a objednávám chladicí kapaliny. Tiknutím 16-té hodiny zapisuju 276 km za 24h jízdy a mám pekelně dost. První minuty jenom sedím a kombinace totální únavy a toho pekelného vedra mě táhne dolů. Cítím, že zavřu oči a vypadne mi hlavní jistič. Žádná voda nepomáhá, nepomáhá nic, tepovka mi dlouho neklesá. Sekne to se mnou nebo ne? Nedalo by se tu trochu schrupnout na stole?

Abych zachránil aspoň pár pěšáků v této bitvě, ve které už traťový rekord nepřekonám, přemýšlím nad variantama, které mám. Jako nejlepší mi přijde oslovit servírku, že si vezmu pokoj, dám chladnou sprchu a na dvě hodiny to zalomím. Jenže furt nejde, tak se jdu aspoň opláchnout na wc. Je to trochu lepší, ale jsem furt výrazně blízko tomu, že mi cvakne v rozvodně a mám game over jak z praku. Asi po hodině vevnitř se začínám po dalším chlazení, kofeinu a vodě cítit stabilněji. Zvládnu to bez pokoje, jako solitér. Ale je mi jasné, že jsem došel na svou mez a dál jít nejde. Chtěl jsem přece vyzkoušet svoje hranice, můžu chtít víc? Hledám vlaky z Lipníka, spokojeně a v klidu se balím a vyrážím do hicu zpátky ven. Jen je to ještě 15 kilometrů a v rádiu právě hlásili celorepublikovou blesko-kroupovou show.

Do kopce jdu pěšky, z kopce jedu bez šlapání, ve Velkém Újezdu lehám na záda na lavičku a na dvacet minut vypínám. Když otevřu oči, je už skoro nade mnou černý mrak, spojitý až k západu a trochu se ochladilo. Tohle je přesně ten okamžik, kdy se to láme a sám sebe se ptám PROČ? Už dávno to není příjemná projížďka na kole, naopak je to na hraně snesitelnosti. Ale furt to sakra vím a teď už sakra vím, že to nepustím. Tak dlouho jsem čekal, že si nemůžu dovolit se na to vybodnout jen proto, že se mi zrovna teď nechce. Ten důvod PROČ je překonat právě tenhle moment mezi termomdlobou a průtrží mračen. Potřebuju věřit, že se na sebe samotného můžu spolehnout, ať jsou podmínky jakékoliv, potřebuju se opřít o vlastní zásady. A právě tady se z popela totálního fyzického a psychického marastu rodí ten fénix, na jehož křídlech to dnes doletím. To špatné zůstává spát na lavičce, to dobré pokračuje dál. Po odpočinku a mírném ochlazení už cítím, že mi trafo nevyhučí a je to opět v mých rukou, vlakem nepojedu. Tak co, asfalt mě neupekl, ubijou mě kroupy?

Už mi rostou květáky


Vypadá to skoro jako selfie. Ale nenechte se mýlit, je to časosběrný snímek z kilometru 302 :)

Lipník (292 km, 26.5h) projíždím na Hranice a maximálně optimalizuju - dojedu to po jedničce.Více než půlka cesty na Hranice je vyfrézovaná a mám ji pro sebe. Dále je schéma furt stejné: jedu ku stojím asi jedna ku jedné, ke konci už ani jet nemůžu a střídám jízdu s chůzi. Hustopeče nad Bečvou 313km, 28h. Valmez. Jedno oko mi svítí dálkově, druhé na potkávačky. Šíleně mě bolí ruce otlačené od řídítek, žádná poloha nepřináší úlevu, ale salámové hodiny ukazujou, že už bude konec. Jsem 30 hodin na cestě, je to dlouhé jak seriál od Dietla a blíží se závěrečná scéna s bouřkou. Doktor Jandera už brzy sekne s kolem do garáže a spolkne oba ventilky dřív než dostane další nápad jet někam na kole. Posledních 5 kilometrů začíná bouřit okolo, už nezastavuju, ale střídám jízdu s chůzí. Počítám odstupy blesk-hrom, ze začátku jsou po jasných záblescích po 50 sekundách, ke konci napočítám vždy 12, jak bouří hlavně do hřebenu nade mnou. Jsem na hraně s dlaněmi, melu z posledního, ale už vím, že to dám. Po 338 kilometrech, v čase 30:25, po hodině a půl spánku jsem v obrovské euforii a obrovské únavě v cíli. Pár minut po příjezdu přichází průtrž mračen, která mi posledních pár hodin dýchala na záda. Pod křídlem kura domácího našel jsem pero orla skalního, tak ten fotr asi ještě nejsem :)


Statistiky (RunKeeper):
Záznam trasy s mapou: RunKeeper
Vzdálenost: 338,1 km (oproti plánu kratší trasa: změněn cíl z Horní Bečvy na Vidče, zkrátil jsem si to jedničkama a poprvé jsem měřil přes GPS - tachometr mi nadměřuje)

Čas nettus: 20:37 (průměr 16,4 km/h)
Čas brutus: 30:25 (průměr 11,2 km/h)
Čas klidu: 9:48, z toho spánek cca 1:30, zbytek povalování po trase
Energetický výdej: 44,158 MJ
Celkové převýšení: 3450 metrů (podle mapy.cz mělo být cca 2500 metrů)




Regenerace dle stanov sportovního spolku IThinkBeer.com

Pod čarou
Jsem pětihvězdičkově spokojen a mám zas na nějakou dobu vystaráno. Konstatuju, že úspěch tohoto závodu vymezeného vlastními čarami není ani tak o tréninku, ani o počasí, ale hlavně o vůli, motivaci a hladu poprat se se vším, co přijde. A tentokrát jsem si to v hlavě naprogramoval dobře: nejet za každou cenu, ale pokud to jen trochu půjde, tak šlapky šlapky do cíle. Za jeden den jsem najel stejně jak za poslední dva roky dohromady. Nezajel jsem traťový rekord, zato padl rekord v enduru, a to v cenných podmínkách. Pomohl mi přímý přenos na twitteru, kromě přímé podpory je dobré svůj cíl vyhlásit veřejně pro případ, že se nějaký zbloudilý vnitřní hlas začne po dni na kole ptát, jestli je to celé vlastně dobrý nápad :)

A dostal jsem další výborný nápad, kam pojedu příště. Bude to pravda ještě trochu delší, ale tělo si už říká o silnější endorfin :)  

Sportu ZDAR, enduru zvlášť!

 

čtvrtek 15. ledna 2015

Kryathlon - Memoriál Václava Pátka, neděle 1. února 2015



Praha, Ski Park Velká Chuchle




V neděli 1. února 2015 zažije Praha závodní premiéru nové sportovní disciplíny zvané Kryathlon. Takto pojmenovaná je kombinace tří disciplín inspirovaná triatlonem, v tomto případě jsou ale disciplínami zimní plavání v ledové Vltavě (250 nebo 25 metrů), běh (2,5 km) a běh na lyžích (5 km). Závod nese přídomek "opravdový zimní triatlon". V plavecké části jsou totiž zakázány neoprény, což při předpokládané teplotě vody ve Vltavě kolem 3°C dělá ze závodu opravdovou výzvu. Po běžecké disciplíně bude následovat běh na lyžích, který se bez ohledu na okolní podmínky poběží na sněhu v zasněžovaném areálu Ski Parku Velká Chuchle.


Závod je jako Memoriál Václava Pátka pojmenován na počest vynikajícího sportovce, který exceloval ve všech třech disciplínách. Mimořádný byl zejména jako běžec, kdy např. v roce 1984 zaběhl maraton v čase 2:18!


Partnerskou organizací Kryathlonu je Aliance žen s rakovinou prsu. Závod organizují členové I. plaveckého klubu otužilců Praha (I.PKO).


Více informací o závodu, Václavu Pátkovi a registrace do závodu na www.kryathlon.com.



Tolik tisková zpráva. Dodám ještě, jak to všechno vzniklo. V roce 2012 uhodily na začátku února arktické mrazy. V předvečer Branických ledů, tradičního závodu I. plaveckého klubu otužilců Praha, jsme uctili památku Ladislava Nicka, nestora českého zimního plavání. Ten se svého posledního závodu zúčastnil právě u nás v Braníku rok předtím, ve svých 97 letech!

Při měsíčku jsme si ve dvanáctistupňovém mrazu zaplavali s pochodněmi ve Vltavě (reportáž České televize z akce zde). Jack, Matěj, Václav a já. Po plavání a následném zahřátí u rozpálených klubových kamínek jsme se přeplavili na ostrov, kde jsme u ohně zepředu rozmrzali a zezadu zase zamrzali, debatovali a nakonec přímo na ostrově stanovali ve skoro dvacetistupňovém mraze. A tehdy mezi mnou a Jackem padla první zmínka o zimním triatlonu. Tři roky to v nás zrálo a teď ho tady máme. Kde jsou čtyři účastníci tohoto večera dnes? Já a Jack v organizátorském týmu Kryathlonu, Matěj závod absolvuje jako vyslanec Aliance žen s rakovinou prsu a památku Václava uctívá sám název závodu - Memoriál Václava Pátka. 

Václave, čest tvé památce a Kryathlonu ZDAR!

pondělí 2. prosince 2013

Podzime, podzime, ty mi to dáváš!

Podzim jsem nikdy moc rád neměl, hlavně kvůli hnijícímu listí, všeobecné vlhkosti a ze zlosti na končící léto. Poslední roky to ale mám jinak. Možná je to střídáním životních fází, že i střídání ročních fází beru s větší radostí. Třeba i mě brzo opadá listí a zbydou holé větve. Ostatně jablka jsou už pod stromem, tak co.

Letošní podzim jsem se ale rozhodl užít za každou cenu. Můj tematický program Chutě a vůně podzimu dopadl silně na celou rodinu. Začal jsem stylově dýní Hokkaido: první servis dýňový krém, druhý servis dýňové rizoto a dokud je rodina naladěná - dýňový koláč. Pak pro změnu zapečená špagetová dýně. Další kolo dýňového krému už indikuje sníženou absorbční schopnost rodiny. Je čas přesedlat na jiného koně.

Při krásné podzimní procházce sbíráme dvě hodiny šípky. Je jich plná mísa. Po dvou hodinách čištění je toho polovina a všichni se škrábeme, jak v sobě máme zapíchané ty drobné pichláčky. Zbývá to poslední - uvařit marmeládu. Po další hodině mám hotovo a DVĚ MALÉ skleničky stojí jako dáma a král na vyhraném poli této podzimní partie. Kdo chce zažít a ochutnat podzim, nemůže si tuhle zábavu nechat ujít! 



Šípková marmeláda (test trpělivosti)

Cestou do práce jsem každé ráno pozoroval krásnou mladou lípu, jak jí postupně žloutnou listy, pokaždé si jeden utrhl a založil do krásné knihy Václava Cílka na stranu 94 (později 95). Ba ne, podzim je krásný: barevný, tichý. Někteří z vás mi občas říkají, že si před čtením mých zápisků musí uvařit čaj. Běžte si postavit vodu, ať se vám to mezitím vylouhuje, chvilku počkáme.


Tak.

 
Co si na podzimu užívám nejvíc, je ten všeobjímající kontakt s Matkou přírodou. Vytřepat z plavek suchý list z minula a jít si zaplavat při úplňku: kraul s nádechem na měsíční stranu - kousnout si měsíce - zapít to Vltavou a tak pořád do úplného lunárního nažrání.



Ilustrační foto: luxusní lázeň v přehradě na Horní Bečvě

Mí kluboví kolegové Jack Bright a Zdeněk Tlamicha byli letos součástí mezinárodní štafety, která vůbec poprvé překonala Beringovu úžinu. Je to světový rekord, neskutečný výkon a doporučuju vám si o něm přečíst něco víc. Jejich výkon můžete i dodatečně podpořit na stránkách World Open Water Swimming Association, kde jsou nominováni mezi patnácti nejlepšími výkony roku. Ale hlasovat nemusíte, s přehledem vedou!

A právě se Zdeňkem jsem se domluvil minulou středu na společném tréninku. Vzduch kolem 9°C, Vltava má přitažlivých 8,5°C, je pět odpoledne, takže tma jak v písečné duně (nechtěl jsem říct v prd3!1). Jsme domluvení na "plážičku", což je velmi laskavé označení pro ten nejhorší trénink, který si teď můžu naložit - 850 metrů proti proudu k loděnici a pak zpátky. Plaveme vedle sebe, oba vodu v uších, zamlžené brýle, moje dioptrie čumí nerušeně do tašky v klubovně. Zvedám hlavu a volám na Zdenka, halekáme na sebe a nevidíme se, a to jsme od sebe pět metrů. Na plážičce jsme za asi 28 minut. Když jsem tam, čekám na Zdeňka a do bůčku se mi začíná zakousávat Matka příroda. Těším se dolů. Zdeněk se vymlouvá na to, že si ještě musí vylejt vodu z brejlí a plave dál - o kus dál na štěrkách je krásný trenažér - v tom místě to krásně táhne. Tak jo. Chvilka vzepětí v silném protiproudu a jedem dolů. Po půlhodině už jsem docela prolezlý zimou - když natáhnu prsty na ruce, malíček díky prochlazenému nervu v lokti nechce poslouchat. To je známý bug. Po asi 1800 metrech a 45 minutách lezem z vody a je to paráda, dát si takhle do těla. Za chvilku u kamen přichází ta chvíle, kdy to zas taková paráda není, protože tělo začne průměrovat teplotu jádra s hodně prochlazenými periferiemi a tělesná teplota dál klesá. A klepeme se. A nadáváme. A smějeme se tomu. No prostě krásný podzimní den u vody, tak to má být. Po deseti minutách je klid a rodí se další plán.


Za týden jsme domluvení na trénink o půl hodiny dřív. Vodíková hvězda je už za kopcem, když za soumraku, na mrazivém vzduchu o teplotě -1°C lezeme opět do 6.8°C "teplé" Vltavy. Tentokrát žádné zastavování a kochání se, ty dva stupně dolů jsou znát. Mezi běžci se říká, že neexistuje zima, jen špatně oblečený běžec. Já říkám, že neexistuje zima, jen špatně najezený plavec. Před hodinou jsem do reaktoru hodil druhý oběd, tak to teď musí frčet. Po prvních pěti minutách se cítím výborně a komfortně, je to naprosto úžasné. Barvy dne pomalu mizí, zbývá to krásné něco mezi světlem a tmou, které nastane tehdy, když se ve spektru láme vzácná zelená.
Přímo přede mnou svítí na nebi Venuše. Po deseti minutách jsem pod mostem, za 22 minut plážička. Dnes to ani mně nedá a jedu na trenažér. Pak otáčím a jedu už v úplné tmě zpět. Kolem třicáté minuty už jsem dost pokousaný zimou a zažívám solidní diskomfort už ve vodě.

Zdá se mi, že se třepu, tak zastavuju - jenom se mi to zdálo. Jedu dál. Přes všechnu tu všeobjímající čerstvost, která nedovolí soustředit se kolikrát na nic jiného než na vodu, mi začínají mizet některé složky obrazu světa - mizí mi plné vědomí. Jako by někdo vykopl pár planěk z plotu, na který se dívám a za nimi je jen tma. Prochlazená hlava spolu s tmou oslabujou prostorovou orientaci a pocit hladiny. Co úsudek? Poznám případnou vlastní chybu? Nepřepínám síly? Beru všechnu zodpovědnost, kterou mám a stanovuju pevné předsevzetí: až uvidím nějaké schody, tak vylezu. Kazí mi to jen to, že nevidím vůbec nic. Ale ani se mi nechce končit takový jedinečný trénink, vím kde jsem, to zvládnu. Krauluju při břehu dál a
do lýtek se mi pouští takové příjemné křeče. To nebyly křeče, to byly jen poslíčky. Křeče mám až teď, ale fest, AU. Už se s nima nedá plavat, tak zastavuju, protahuju a pokračuju. Plácám to do cíle, kde jsem za 41 minut, HERGOT UFF. 


Ilustrační foto jako obvykle nemám, protože byla tma. Dost.


Vzduch o deset stupňů míň než minule, voda o dva míň, přitom stejných 1800 metrů, dnes to dobře dostanu.
Pozor děti, z Vltavy leze dřevěný mužíček Pinocchio, sotva si trepky obuje, tak ať to nedostanete klackem. Homo homini hovadem. Vzpamatovávám se z toho, jak mi Matka příroda prosedla graf průběhu tělesné teploty v čase. Vím, že to musím zvládnout sám. U kamen se klepu, vibruju, klepotám. Zažívám intenzivní celotělní bezohniskovou bolest, hnus, silný tlak na psyché. Činky, kamna, činky, kamna, činky, čaj, kamna. Po deseti minutách mám skoro strženou hnusoměrku, do mimických svalů dostávám křeče z bolestné grimasy, chvilka malověrnosti, že příště už ne, ale blíží se ten zlom, kdy se jednou nadechnu už s úsměvem, z úst naposled vyletí nějaká ta peprná a následuje čistá endorfinová koupel s adrenalinovou omáčkou. Zvládl jsem to sám, a to obrovskou sílu pak mám, že bych rozbíjel vlaky a skály táh sám :))

Ach, podzime, podzime, ty mi to dáváš! A já to beru!




úterý 14. května 2013

Chabrus půlmaraton Praha


(opožděný report opožděného reportéra)


Už kilometrový cvičný seběh k metru naznačil, co mě dnes asi čeká. Po týdnu doma s nemocnými chlapci jsem taky neodolal a toho lákavého bacila si pořídil taky. Teplota 37.5°C, sedlo mi to na průdušky. Jsem malátný a na běh to moc není. Když jsem ráno opouštěl komfortní zónu (dále jen 'gauč'), viděl jsem to 50:50, že skrečnu.


Setkáváme se se členy našeho provys.com týmu a já ze sebe rovnou tahám omluvu, že to dnes asi zabalím. Eva mě povzbuzuje, že nemocný bych sice běhat neměl, ale že to mám zkusit. Zabalit se to dá vždycky.


V tuto chvíli do příběhu vstupuje společnost Zentiva se svou růžovou tabletkou. Ale hlavně potkávám běžeckého šamana, který umí léčit dotykem a s šibalským úsměvem mi říká "to vyběháš". Šaman plánoval zaběhnout 1:28, ale bohužel špatně naplánoval tempo a zaběhl to za 1:25. Prostě šaman, dále jen '12HonzaDe' :)


Zvažuju to odklusat v plné polní klidně za 3 hodiny, ale hlavně bez následků. Budu mít nervy vláčet s sebou 3 hodiny termosku? Sotva, tak před startem chlemtám litr průduškového čaje a jdu na start.


Vzduch má sice 2 stupně, ale my, děti drsného severu, kterým temné mladí prosvětlovalo jen tlumené světlo z očí polárních lišek, lepší počasí neznáme. První dva kilometry, kdy se přes mě valí odliv pestré řeky, ani hubu neotevřu a dýchám jen nosem v tempu kolem 6:20. Vím, že když jedinkrát zakašlu, rozerve mi to pajšl. Na 3. kilometru nasazuju rekuperační jednotku (šátek přes vzduchotechniku), přiškrcený přívod vzduchu bude aspoň držet otáčky v tom správném pásmu. Jde to, nekašlu.


Na pátém trochu prodlužuju krok a daří se ho držet. Čekám na desítku, tam se uvidí. Tu mám v čase 57, plíce si zvykly, cítím se dobře. Tak sundávám rekuperaci, napouštím do sebe gel a vypouštím Krakena. Tentokrát je pestrá řeka v přílivu, mezi 10. a 15. kilometrem, na který přibíhám v tempu 4:30, jsem předběhl cca 800 duší. Tuto fázi závodu jsem si nazval "průlet hvězdokupou" a dost mě to baví.


Druhá desítka za 50, to by šlo! Zbytek závodu už jenom kontroluju tempo a jsem šťastný za čas 1:53. Bez jediného zakašlání, s trvale stupňováným tempem, díky kterému jsem od 5. km do konce předběhl skoro 1400 lidí. Osobák kdesi hluboko, ale čistá radost, že jsem to hlavně díky novému běžeckému vybavení - dusítku, takticky zvládl. Eva slaví své narozeniny stylově: posunem osobáku o 5 minut na 1:58, gratulace!


Večer jsem teplotu dotáhl na rekordních 38°C, ale pak do příběhu vstoupila společnost Rudolf Jelínek, a.s. a ráno už bylo všechno zase v pořádku :)


Zbývá popsat náš skvělý tým. Jednou z divizí DCIT, a.s. je PROVYS - široko daleko nejlepší systém pro řízení provozu televizních stanic, které jsem už dvanáctým rokem hrdým členem. Letos to bylo poprvé, kdy jsme tým sestavili. Pavel loni na podzim běžel svůj první půlmaraton, nadchlo ho to a přišel s nápadem postavit tým na pražskou půlku. Nemohl chybět náš nejpilnější a nejrychlejší běžec Zdeněk. To už jsme byli tři, tak Pavel šel pro schválení za ředitelem firmy Pepou, který se přidal taky.


Jsem rád, že jsem se nějakým malicherným zánětem nenechal vyřadit z týmu. Jsem rád, že jsem běžel a jsem rád, že jste běželi i vy, konkrétně:


Zdeněk: v současnosti nejrychlejší běžec ve firmě, závodní bouchač, který se svou ženou Darinou nabouchá za rok kopec závodů (a před půlkou měli v každém víkendu jeden maraton). Zdeněk je nejkoncentrovanější člověk, kterého znám. Když jsem mu spolu s kolegou Tomášem před pár lety řekl, že maraton v klidu uběhne, tak nás vyslechl a do dneška jich uběhl asi dvacet! Taky jsem mu řek, že zvládne zimní plavání a dnes plave sedmsetpadesátku! Zdeněk je totiž býložravý dravec!


Pepa: přes své pracovní vytížení a půlroční vrnící uzlíček si dokázal svůj první půlmaraton pořádně vybojovat a užít, Pepův report zde.


Pavel: svou jiskrou nám to zapálil a teď nám to tu celé hoří



Pavel, Zdeněk, Richard, Pepa
Eva :) 
(foto Lenka V.) 



A teď si to pomalu plynule skrolujte dolů, to jako že běží titulky:







Tento příběh vznikl za přispění společností

DCIT, a.s.
divize PROVYS.COM




Zentiva, a.s.


Rudolf Jelínek, a.s.



Další poděkování


Eva


Pavel


Pepa


Zdeněk


© 2013

pondělí 31. prosince 2012

Kryofilní radovánky konce roku 2012

Zima je čas radovánek a pár obrázků vydá za spoustu řečí okolo :)



Přehrada Horní Bečva - zamrzlá deseticentimetrovým ledem, tady se plavat nebude

Pokus o průsek s pravou valašskou výbavou, díky časovému presu jsem se tentokrát neprosekal

Zdravím lunu, odcházím

Už tradiční Silvestr na koupališti v Rožnově s Martinem a Zdenkem - vysekat celou dráhu letos nepůjde

S ledem je třeba se nejdřív řádně skamarádit

Valašský ponor (v pozadí stylově Radhošť)

Kluci s lachtanem

První odvážná - Martina

Rekordní led přilákal rekordní počet ploutvonožců - Zdenek, Martin, Martina, Richard, Eva

Rodinná momentka se švagrovou a se ženou

Rodinná štafeta
Zima krásně vybíjí, zima krásně nabíjí.

Pokud ještě nejste přihlášení na náš Tříkrálový závod, nezapomeňte se přihlásit. Poběháme, poplaveme, popunčujeme a hlavně bude sranda :)

Do Nového roku přeju, ať dostanete hodně péefek "ememix-í-í-í" a mějte se tak, jak si zasloužíte.

Sportu v jakékoliv formě zdar :)