pátek 17. srpna 2012

Cykloenduro od Vltavy k Bečvě, a to stylem Le Mans

Dorostení 35. letokruku na mém stromu jsem se rozhodl oslavit pohybem. Stejně, jako jsem to udělal už dvakrát předtím. V den, kdy mi bylo 30, jsem z Malé Úpy vyběhl na Sněžku a bylo to nádherných 22 horských kilometrů. Když mi loni bylo 34 a byli jsme na dovolené v krásných slovinských termálech Ptuj, naplánoval jsem, že za každý odžitý rok uplavu 100 metrů. Kluci spali odpoledne ve stanu a já jsem vyrazil na bazén a za každou stometrovku si zazmenal, co se událo v bazénu:
do 3. - bazén skoro prázdný (typické prázdno prvních tří let života)
6. - přichází pár lidí (škola)
15. - první srážka s protiplavcem (puberta)
16. - k bazénu přichází různé dívky, já si jich nevšímám (pro mě tak typické)
20. - tempo zklidněné a stabilní (..)
27. - k bazénu přichází vyspaní chlapci mí zlatí (v 27 se mi narodil první syn!)
30. - plave se výborně, 3000 metrů v osobním rekordu (..)
34. - doplavávám naprosto spokojen (tak to sedí)
No bylo to neskutečné!

Jo loni, to jsem jenom o dovolené naplaval 15 kilometrů. Letos je to jinak, protože mám za sebou takovou malou malárii. V lednu mi prásklo v koleně, protože mi ho borelióza prolezla jak mravenci chleba (tak si to aspoň představuju). Slovy básníka se koleno ocitlo na druhé straně stehenní kosti a od té doby se ke sportům moc nemám. Doktor mi ale doporučil kolo. Rozumím, provedu! Doktor neřekl, jak nejvíc dlouhé to může být, tak na jaře testuju nějaké stovečky. Chce to něco delšího. Enduro (tj. cestu na horáku z Prahy do Vidče) jsem jel dvakrát: letos třídenní s Evou (400 km), loni dvoudení sólo (384 km), zjevně tady něco chybí. Půjde to zajet nonstop? Když se něco neví, tak se to musí zkusit.

Cyklovýlet ve stylu Le Mans má spoustu výhod: není třeba brát s sebou stan, vařič, v noci slunce nepíchá otravným paprskem, hovada spí. A když se překoná první noc bez spánku, přes den se pojede přijatelně a kilometry tak samy naskočí. Vynikající plán.

Horský plnokrevník

Ve čtvrtek to vypadalo, že nikam nepojedu, tak jsem si nezkracoval život spánkem a šel spát ve dvě. Když se mi potom v pátek startovací okno přecejenom otevřelo, přemýšlel jsem, jestli jet můžu nebo ne. V rámci tolik oblíbeného sportovního minimalismu si říkám, že tomu nic nebrání - beru minimum věcí, minimálně jsem trénoval, minimálně jsem spal, takže jsem vlastně ideálně připravený. No minimálně! Neberu stan, vařič (teplo si vyšlapu), rýžový klobouk, koule na pétanque ani kempinkovou židličku. Mám jen spacák do tělocvičny, karimu, oblečení a jídlo. Chci vyrazit v pátek před půlnocí. Vím, že neseženu ani vodu ani jídlo, tak se zásobím a zjišťuju, že souprava má rekordních 130 kilo, těch 7 litrů vody, 2 kila banánů a spousta tatranek a všeho možného udělá dohromady skoro 10 kilo. No nic, nevadí, protože to všechno sežeru a vypiju a pojede to samo.

Start!

Předpověď hlásí na sobotu dopoledne přeháňky. Eva mi nabízí, že to můžu posunout o týden, ale beru radši vrabečka v hrsti a ve 22:30, kdy všichni slušní lidé po pracovním týdnu začínají relaxovat, já nasedlávám svého horského plnokrevníka a vůbec jim to nazávidím. Závidím sám sobě, že pošlapu celou noc a celý den. Těším se!

Provoz už je slabý, tak na Čelákovice jedu po normálních cestách - v reflexní vestě, se 2 blikačkama vzadu a 3 světlama vepředu. Hlavní je čelovka na helmě, bez té by se jelo těžko, protože první dvě hodiny mám průměr 27 km/h a bez pořádného světla by to bylo o držku. Tu stejně málem dvakrát posílám do polí a přemýšlím, jestli to s takovou dojedu ve zdraví. Je krásně, ani ne tak počasím jako vychutnanou samotou. Kromě mých světel, které ale v podstatě vytváří jenom takovou světlejší tmu, nesvítí nikde nic. Když se u cesty vynoří pomníček se svíčkama, úplně z toho mrazí. Není to dobře takhle věčně odpočívat u silnic nižších tříd.

Ale já jedu dál. Kersko mi připomene, co jsem se načítal Bohumila Hrabala (skoro všechno). Všude tma, jen z příkop svítí kočičí očíčka. Když mě kočky vidí, tak se přikrčí, ale svítí úplně stejně, tak na ně volám “vidím tě, zhasni”. V dálce na polích zase svítí oči srn, bože jak poetický je to výlet. Zatím, samozřejmě :)

Ilustrační foto není, protože byla tma

Je jedna hodina v noci a jsem v Poděbradech s průměrem 27km/h, budu muset trochu přibrzdit, abych nedorazil už v poledne (humor). Jede se docela dobře, ale přecejenom hlad a únava už se blíží. Rohlíky na cestu a pokračuju. Libice nad Cidlinou, Opolany. Hlava sice plní svou povinnost a drží oči otevřené, ale začíná něco, čemu říkám noční routovací kreativita. Chybně jsem odbočil na Odřepsy a polní cestou se vracím zpět na trasu, chybně jsem odbočil na Sány a musel se vracet. Reakční doba není ve zlomcích sekundy, ale aspoň dvě minuty. Hlava to sice vymyslela, ale nenese žádné riziko, protože to stejně odšlapou nohy. Hlava se za každý routovací zločin nohám sice omluví, ale nejde to vzít zpět. To je jak zabít králíka a říct mu “promiň, já jsem nechtěl”.

Už vím, jaké je to být těžkým atletem, těžký atlet totiž pořád něco žere. Co deset kilometrů musím mít tatranku, banán, vodu. Noc na mě začíná padat: únava předchozího dne plus málo světla žene tělo do spánku, se kterým se ale pro dnešek nepočítalo. Zkouším dělat škleby, které by udržely oči otevřené, ale žádný nefunguje. Úplně cítím, jak se vypínám. Lovím v zásobách kofein a upíjím po čtvrtinkách, na chvilku to vždycky pomůže. Dvě hodiny ráno, tři hodiny ráno, pořád šlapu a po pěti hodinách na cestě mám pořádnou krizi. Trocha cukru a trocha kofeinu ale zase pomůže, tak jedu dál a mžourám na cestu.

Druhá stovka

Sotva utichly hospody, dědinky už pomalu začínají vstávat do práce. Kolem čtvrté ranní další zajížďka, tentokrát na Sopreč, kde zapisuju první stovku. Na přechod do druhého dějství reaguje příroda spuštěním deště. Okamžitě reklamuju, že mělo pršet až v šest, ale nepomáhá to a déšť pomalu zesiluje. Tak aspoň zjistím, jak jsem se vybavil na déšť. Mám dvě igelitové ponča za 30 korun a na zastávce se do nich soukám. Jedno si dávám normálně na horní déšť, do druhého navlékám nohy - na spodní déšť. Tím pádem mám mezi koleny ještě jednu kapucu - ideální zejména pro další hlavu. Na nášlapy dávám igelitové sáčky. Asi vypadám exoticky, ale hlavní je držet vodu vně. Psi v dědině vrle štěkají, po asi půl hodině chystání jedu dál. Sice jsem mokrý, ale když zabrzdím, tak od kotoučů jde krásně pára, a to přece stojí zato!

Tak si to sjeďme: je noc, takže tma, tělo se diví, proč nemůže spát, do toho začlo pršet a voda je všude. Na tachometru hubená stovka a předpověď se sekla o dvě hodiny, takže se připravuju na další nečekané varianty. Navíc mě čeká asi sedmikilometrová cesta lesem, kde konečně uplatním své horské přezutí. Noční les, to je adrenalin: bojím se kance, který mi přehryzne achilovku jak mrkev a hejkala - co když fakt žere Pražáky? Kdybych se to snažil objet, narazil bych na rozhodčího s červeným praporkem, takže vpřed! DO LESA, V LES! Začátek cesty je samý šutr jak dlažební kostka a když to konečně předrncám, jsem v rozbahněném lese. Světlo dělá osmičky z jedné strany na druhou, jak se snažím projet a neutopit se v hlubokých lesních kalužích. Naštěstí se pomalu rozednívá, a tak se můžu na vlastní oči přesvědčit, že fakt leje jak z konve.

Kolem půl šesté jsem v Pardubicích, kde zase přeskupuju igelit, který se furt někam posouvá, aby mi tělo zmoklo rovnoměrně a neměl jsem diskomfort z nějakých suchých částí. Suché části už naštěstí žádné nejsou, takže jsem v rovnovážném stavu. Je počasí, že by psa nevyhnal a jako důkaz opravdu žádného nevidím. Projíždím Pardubice a jedničkou mířím na Dašice cestou, kterou jezdí jenom kamiony. Hledám, který má na plachtě reklamu na tlakové mytí cyklistů, ale není třeba, dělají to všechny.

Ilustrační foto není, protože pršelo

Dvě hodiny v dešti, tři hodiny v dešti. V Platěnicích zase přeskupuju igelity a pozoruje mě u toho asi 70-letý pán.
“To jsou pružiny?”
“Jo, to je odpružení, aby z jízdy nebolely ruce”
“Já mám taky kolo, počkej, já si vzpomenu, jak se jmenuje”
Pak se ptá, kam mířím a když mu řeknu, že směrem na Choceň, kam je to asi 30 kilometrů, tak jen zakloní hlavu a vyhodí rukama nahoru, že v tom dešti to bude těžké. Další odpovědi na přesné otázky na start a cíl, hlava i ruce jdou ještě výš, až ho to úplně hodí stranou. Rovnou jsem mu mohl říct: “ale já jsem magor, dědečku”. Na závěr si ještě vzpomíná: “JÓ, KOLO JE FAVORITKA!” a na to ho už vnouček odváží z nákupu domů. Nashledanou pane Pepíku.

Za dědinou smutný příběh: divá husa oplakává svého druha, který je zaválcovaný do cesty. Stojí u něho a když jede auto, tak poodletí. Neměla jste to štěstí, Lady Gaga.

Bagr uvězněný na blikajícím přejezdu

Cesta na Choceň ubíhá docela dobře, na 150. kilometru konečně přestává pršet. No teď už je to jedno, všechno mám mokré, snad to usuším pohybem. Další záblud mě dovede ne cestu první třídy, po které jedu asi pět kilometrů. Sedám na zastávku a hned mi padá hlava. Na padající hlavu pomůže nezastavovat, to je fakt dobrý tip. Do Chocně, kde neprší, přijíždím jak roztrhaný fóliovník, podél Tiché Orlice pokračuju dál. V místě, kde se mi nechce meandrovat, volím zkratku. Naviguju se autoatlasem 1:200 000 a přenos z 2D do 3D je dramatický krpál, ale aspoň se podívám k Dobré Vodě, kde jsem loni na sólo enduru bačoval.

Čapí hnízdo, foto z minula. Protože teď tam čápi nebyli, tak si představte, že tam nejsou
Ústí nad Orlicí projíždím a čeká mě sedmikilometrové stoupání s 300 metrovým převýšením. Je to úplně rovná cesta, jako když se zahrkuje zips. Když jsem v půlce, začíná zase oblíbený slejvák. Tiše, ale tak abych sám sebe nepoplašil si přiznávám, že mám jen jeden dlouhý rukáv a ten je mokrý. Bundu větrovku jsem přejmenoval na vodovku, ta už má hlavně retenční funkci. Hladově hltám hrušky u cesty a dojíždím přes Skuhrov na vrchol - těch sedm kilometrů mi trvalo snad přes hodinu. Nahoře na kopci slavím někdy kolem jedenácté dvoustovku, oblohou plovou zlověstné kumuly. Ještě 4 km a mám to všechno na rekord. Zhruba se držím plánu, že domů dorazím kolem půlnoci. 

Mračení nad Skuhrovem


Třetistovka

Projíždím Lanškroun a další kreativní trasou jedu na Zábřeh, kde je to sice delší, zato kopcovatější. Jedu s výhradami. Začíná zase pršet, tak zase zastavuju na pláštěnkové origami. Zase déšť, zase kopce, zase banán, zase voda, opakování je matka moudrosti. Aspoň je tu pěkně.

Poloprofesionální protideštový návlek na nášlapy - igelitka

Abych se zabavil, přejeté zvířátka počítám a zařazuju do skupin, tleskám si s diváky (flóra kolem cesty), předjíždím babičky jedoucí na nákup: nejdřív za Vinokurovem do háku tak, aby mě neviděl, pak přespurtovat a vítězně zapumpovat rukou. V Hoštejně si v hospodě dávám malé pivo, aby mi trochu sedl žaludek a šlapu dál. V Zábřehu pokračuju po jedničce na Mohelnici a jsem v další krizi. Únava je obrovská, ujeto mám 240 a ještě dalších 140 km budu lízat bílou čáru. Jsem toho docela přežraný a ještě takové numero před sebou. Dojíždím k Moravě a sytím se. Jen na minutku si sednu a ... Půl hodiny nato mě budí, jak mi prší do ksichtu. Usnout s mokrými zády, to se pak za deště vstává úplně samo. Enervit gel mě zase postavil na nohy, tak musím jet, dokud to šlape.

Cyklorest, tady jsem spal opřený o značku

Litovel projíždím a poprvé nasazuju sluchátka, na Českém rozhlase Olomouc zrovna hrají nějaké babičce dechovku k narozeninám! Několik kilometrů jedu na oslavné vlně a hrozně si to užívám, dechule břinká a já dělám valčíkovou vlnovku. To mě teda pěkně zahřálo u srdíčka. Pak následuje napínavá hra o Sherlocku Holmesovi a najednou jsem teleportovaný v Olmiku, 295 km. Na nádraží je to kousek a naložit kolo do vlaku je tak snadné, ale tak laciné varianty bohdá nebude! Přestávka, výborně mě zF5kovala kola a zlaté opavie a jede se dál.

Olomoucký kraj - ”Zde jsem magorem”


Krajta žere třístovku
Je osm večer, před Velkou Bystřicí mám 300 km, tak už jenom 80, to už je celkem krátký výlet. Projíždím klidné malebné vesničky. Z Tršic, které leží v údolí, se krásně vypíná kostel, pokračuju dál na Osek a v devět večer je už ve tmě můj. Pro dnešek cyklostezek už stačilo, dojedu to po hlavních. Moc kilometrů už mi nechybí, ale přichází noc a to bude těžká zkouška. Dál navlékám kilometry jak korálky jeden za druhým - teď už jsou všechny černé jak noc a v Lipníku jich mám navlečených 333. Je to pěkně dlouhý klikatý had, pěkně. Ale co pěkné není, tak počasí. Je tu další slejvák. Je mi to už docela jedno, protože voda je stejně všude, šlapu dál. 

Traktor orá Vacanovice

Dlouhý konec

Machálkova hnusová křivka se chystá přilepit na strop: s těžkýma očima pomalu usínám za jízdy, poprchá, jsem mokrý a hladový. Ptám se sám sebe, jestli mi to stojí za to a přes to všechno si odpovídám "Samozřejmě. A už vím, jak pojedu příště". V Teplicích mám 346 a zajíždím do kryté zastávky. Najíst, napít, odpočinout. Všechno mám mokré a tiše si přiznávám, že jsem si v rámci minimalismu vzal jen jednu sadu oblečení plus dvě trička. Vím, že když na sekundu zavřu oči, vypadnou mi pojistky. Všechno je mokré, i spacák je nacucaný. Sedám na něho a dobrovolně zavírám oči s jistotou, že do rána spát nebudu. Za půl hodiny mě sice budí zima, ale krátkým spánkem se cítím osvěžený a převlíkám se do posledního suchého, co mám. Jakobych nic neměl, protože navrch stejně musím dát to mokré, ale když už to vezu. Nemám vařič, takže jediný způsob, jak získat teplo, je pohybem.

Ilustrační foto není, protože byla tma a pršelo

Vím, že mám kousek na nádraží a kdybych zavolal Evě, tak pro mě dojede, ale tohle je můj boj, do kterého nikoho tahat nebudu. Se sloganem “od čtyř rána mokré záda” těsně před půlnocí vyrážím na poslední zteč. Furt drobně prší. Kolem jedné jsem ve Valmezu a těším se na kafe na benzinku. Jedu nějak moc natěžko. Aha, defekt na kilometru 370. Na několik minut si sedám, bojím se mrknout a přemýšlím, kterým prstem budu muset pohnout nejdřív. Jsem fyzicky na dně, ale celou dobu přesvědčený, že budu pokračovat, i kdybych se měl občerstvovat spánkem v příkopě.

Lenochodicky sundávám kolo, měním duši a trpělivě hledám, jestli něco není v plášti. Mám to, drobný drátek nebo pichláč. Pitstop byl snad hodinu, ale teď už to snad dojedu. Jedu zase dál. O nějaké euforii bych nemluvil, jsem ochotný říct, že mám radost, a to v případě, že “ra” je předpona znamenající zvýšení míry. Střítež, posledních 5 kilometrů, na rozloučenou začíná pršet. Je tři čtvrtě na tři ráno, když je barák na dohled. Projíždím kolem hlaholících svatebčanů tak v mém věku, kteří slaví venku na ulici. Na výzvu “pojď na panáka” mlčky otáčím a připíjím si s nima myslivcem.
“Odkud jedeš?”
“Z Prahy.”
(Rozhostilo se ticho.. Ano, asi takto.)
“Děláš si prdel!”
“Ne” a ukazuju na tachometr, na kterém svítí 380. No je ještě sranda na tom světě :)

Jsem v cíli, unavený jak stádo koťat, ale spokojený, jak jsem si hezky komplet od půlnoci do půlnoci plus nějaké drobné oslavil narozeninky. Poslední zážitek dne je, že se o půl páté ráno probouzím v chladné vaně a je mi děsná kosa. Ne, to netrénuju na závody v zimním plavání, to jsem jenom ve vaně nějak nešťastně mrknul.

Není enduro jako enduro. Rozdíl mezi dvoudenním a Le Mans je jako rozdíl mezi “zlomit dívce srdce” a “zlomit dívce nohu”. Zní to podobně, ale je to trochu něco jiného..

Hotovo! 380 voltů je ve mně!
Tradiční V jako victory

====

Pár lidí mi po dojezdu radilo, co šlo udělat líp, kudy jet a že na horáku to nebylo úplně nejrychlejší. To všechno vím, ale co je nejdůležitější? Hrát s kartama, které mám, brát cestu tak, jak je. Co nemám, to neřeším.

Není moc lepších věcí na světě, než najít tu svou překážku a soustředěným tlakem jí překonat. Já si svoje největší překážky vybírám. S úctou a pokorou k lidem, kteří si svoje překážky nevybrali a stejně bojujou, volám SPORTU ZDAR, ENDURU ZVLÁŠŤ!

18 komentářů:

  1. Tak to bys nebyl ty kdybys neudelal neco šíleného :) Smekám protože bych nedal ani půlku. A tiše závidim.
    Machy seš fakt dobrej :)

    OdpovědětVymazat
  2. To se ani neda komentovat. V tvem pripade skutecne neni nic nemozne. A svatba me dostala :)) Ses enduroborec!

    OdpovědětVymazat
  3. Ten svatebni vtipek nakonec za to stal - jsi frajer! Pripomnelo mi to jednu moji nocni cyklocestu z Jindrichova Hradce do Prahy - unavou mi padala hlava, oci, nohy z pedalu, az jsem uvidela stoh... rozjela jsem se k nemu s vidinou romantickeho odpocinku ve vonicim sene. Po blizsim ohledani se ze stohu bohuzel vyklubala halda sterku, takze jsem jela dal...

    OdpovědětVymazat
  4. Přesně jak píše Martina: To se ani nedá komentovat.. Proto přidávám odkaz na mého favorita Poláčka, který dělá také podobné šílenosti a pak o tom krásně píše:
    http://xman.idnes.cz/tomas-polacek-na-elektrokole-na-olympiadu-fgv-/xman-adrenalin.aspx?c=A120719_170045_xman-adrenalin_fro
    (to je první díl, zbytek si tam dohledej)

    OdpovědětVymazat
  5. Machy, pokud pominu to ostatni, co uz jsem komentovala, za ty posledni dva odstavce Ti dekuju a v duchu si preju, abych za 4roky a par mesicu mela tohle v hlave. Jenom se obavam, ze pokud k takovemu osviceni potrebuje clovek takove ultraenduro, asi nikdy osvicena nebudu. Ale zase nadeje mi svita, kdyz si uvedomuju, ze prave tahle moudrost teprve k tomu ultraenduru vede a ze pak mozna bude este vetsi... :o)))

    OdpovědětVymazat
  6. Machy jsi kanec. Já bych v tom počasí asi vyměkl nebo vytuhl. :-) Jen tak dál!

    OdpovědětVymazat
  7. ll: Díky :)

    Summer: Svatba byla fakt super. Když se celou noc slaví, tak ve tři ráno padají různé hlášky :)

    Harry: Díky.

    AprilRuns: Jak tak ten "stoh" vidím logikou endura, tak bych tam lehnul a pochvaloval si, že nedostanu sennou rýmu :) J. Hradec - Praha - to musela být taky zajímavá cesta!

    Leona: Jó, Tomáš Poláček je klasik žánru :)

    Nikie: Jak říká náš velký "Je to v hlavě, je to v hlavě" :) Přeju ti, ať dorazíš ke svým cílům :)

    Advid: Kdybys počítal s tím, že bude jenom mrholit, tak bys to taky dal. Já jsem taky s žádným deštěm nepočítal :)

    OdpovědětVymazat
  8. Neskutečný. A Fotodokumentace mě fakt pobavila:-).

    OdpovědětVymazat
  9. Kopretina: "fotodokumentace, která mohla být" :)

    Příště budu fotit i v noci a hezky vám popíšu, co by tam bylo vidět ve dne :)

    OdpovědětVymazat
  10. tradicne neuveritelne silny, vtipny a poucny... na tvuj hnusomer myslim casto, ale jsem presvedcen, ze jsem se nikdy nedostal moc vysoko! ses (ledo)borec!!! jsi velky motivator, jak vis porad mam jednu myslenku na skvelou "akci" rikal jsem si, ze to vypada silene, tedy do te doby, nez jsi zacal zase pravidelneji psat sve zazitky:)...
    pokud to jen trochu pujde, vyrazim taky.. MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
  11. 12: Cožpak já, já jsem jen fotřík, co se vyjel po práci projet na kole, ale před vaší ultrapartičkou smekám! Když mám zapnutý hnusoměr, tak se často hecuju váma ultras: jízda na kole je jenom masáž, na kterou není třeba se připravovat, ale uběhnout ty vaše numera, to chce celého člověka :)

    Leadvílle, Leadvílle, kdo po tobě ide!? :)

    Jestli tvoje myšlenka na "skvělou akci" pořád žije, tak moje nabídka na doprovod není časově omezená. Dělat ti doprovod by pro mě bylo něco, co pro tebe doprovod Stína na Leadville. Ale nepředbíhejme a nechme to svobodnému plynutí světa :)

    Ultraakcím zdar!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle miluju,!!! Ses uplne stejnej jako Stin.. Ty komentujes skoro 400km na kole jako vyjeti fotrika po praci.. on uvadi 100mil v Leadville slovy, vyrazime si zabehat do colorada, vem si s sebou celovku, kdyby se to protahlo!:)...
      Proto vas chlapci beru jako velky motivatory a smekam.. jsem rad, ze jsem v modrym oddile! :)
      tesim se na vypraveni a nastiny dalsich dobrodruzstvi. MSF, 12:)

      Vymazat
    2. To byl fakt jenom takový výletík. Kdybych měl běžet do Chocně, měl bych nejpozději u Lázní Bohdaneč pamětní desku s nápisem "Co tě zabije, to tě příliš neposílí". Fakt :)

      Vymazat
  12. Díky za tu poslední větu, povzbuzuje.

    OdpovědětVymazat
  13. K.G.: Původně jsem napsal jenom tu poslední větu, ale zdálo se mi to takové vytržené z kontextu, tak jsem to zabalil do endura.
    Má úcta, má pokora bojovníkům z T.

    OdpovědětVymazat
  14. Machy tohle je opravdu ultra, jak má být. Jsi dobrý! Co dobrý, jsi neudolatelný MTB bourák. Tu únavu si nedovedu představit ani ve snu. A tvůj humorný pohled na věci kolem mě vždy velice pozitivně naladí. Drž se a ať se ti daří oslavit i další významná životní jubilea nějakým "bláznivým" ultrakouskem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, díky :) S únavou to byla zajímavá zkušenost i pro mě. Takové to heslo "když nemůžeš, tak ještě můžeš" jsem přehodnotil na "když nemůžeš, tak nemůžeš a můžeš k šípku". Vyhodit na půl hoďky jističe náramně osvěží. Zdar našim pohybům! :)

      Vymazat