pondělí 30. března 2009

Pražský půlmaraton s adrenalinovou tečkou

Na moje oblíbené jarní běžecké půlmaratonské probuzení jsem letos trénoval průměrně až podměrně. Za letošek jsem naběhal asi 125 kilometrů, z toho za poslední tři týdny ve třech tréninkách asi 25. Z toho jeden testovací půlmaraton (v mrazu, noci, větru, za 1:42) a tři dny před závodem jsem šel vyzkoušet tempo na ovál. Virtuální tempomat jsem nastavil na požadované tempo a vydržel to asi dva kilometry. No bída.
Asi by to bylo lepší, kdyby mladí synci nedostali minulou neděli neštovice. Jednu celá noc a pár dní péče o dva pytle blech mě celkem připravila o síly, takže jsem zahodil většinu očekávání a šel si to hlavně užít. A jeden 360km noční sólo přejezd s dvojicí poďobaných navigátorů mě zaměstnal nejen fyzicky, ale hlavně psychicky, takže jsem na nějaké tréninky neměl moc pomyšlení. Trénink jsem aspoň poslední dva dny nahrazoval kvalitním strečinkem. Jako nevyspaná a kancelářská krysa mám často problém se pořádně nadechnout a tentokrát se mi dokonale podařilo využít přesah do mého srdečního sportu - do otužování. Stačí se zezačátku trochu svlažit ledovou vodou na nohách a rukách, pořádně se nadechnout a hodit si ledovku na hruď, záda, hlavu. Tělo na to reaguje hyperventilací, tj. snaží se hluboce nadechnout a tím pnutím svalů se (alespoň mně) hrudní koš úžasně roztáhne a uvolní. S tím nádechem je třeba být opatrný, protože může přijít menší mdlobička. Samotný závod jsem dopředu odhadl na cca 1:40 s tím, že po desítce uvidím. Držel jsem celkem stabilní tempo za vodičem Samem, ale na mezičase na desítce už mi bylo jasné, že je ten čas příliš přepařený a že tím moje pohoda končí. Navíc začalo slunko dělat to, co mu jde nejlíp a píchalo mě paprskem. Pořádně mě to zatavilo a začal jsem ztrácet půl minuty na kilometr, abych se v následujícím kilometru zase vrátil na svůj čas. A tak to šlo až do cíle. Na asi 17. kilometru mi bylo jasné, že 1:40 dnes nepadne. Ne že bych nebojoval, ale je mi jasné, že to, co tam není, to vydřít prostě nejde. Beru každý čas. Od dvacátého kilometru odpočítávám čtyři minuty a kousek za branou nasazuju na finiš. Podařilo se mi loupnout asi dvacet lidí, kteří začali finišovat moc brzy. Čas 1:40:30 beru. Mohl jsem ukousnout ještě zhruba dvě minuty, které se mi podařilo zkrouhnout loni, ale to není až tak podstatné. Loni jsem na půlmaraton naběhal 300km. $$OBR396471$$ Napít, nabanánovat, najablkovat a domů. Ještě jsem zvědavý, jak se daří běžecké celebritě Pulcovi - Leoně Macháňové, tak jdu proti směru běhu a vyhlížím. A už běží v čase těsně pod 2:45, což považuju vzhledem k délce trati a počasí za úplně adekvátní, trošku povzbudím a jedu domů. A ta adrenalinová tečka? Chybí, že? V neděli mám trošku přituhlé údy, tak se vyrážím jen tak proběhnout do Dolních Počernic. Strečuju u rybníčka V Pískovně, který je přírodní rezervací. V Praze je třeba každý kousek lesa pořádně chránit, protože tam, kde ze stromu spadne cedule 'Přírodní rezervace', tam do rána vyroste supermarket. Ale v tomhle kousku lesa je fakt hezky. Klid ruší kachna a bažant, kteří na jednom místě vylétávají pár desítek metrů ode mně splašeně z křoví. Následuje je tmavý stín a já si říkám "Které zvíře tu jezdí po rezervaci na kole?". Houby kolo. Kanec! Za bílého odpoledne obíhá rybníček směrem ke mně. Ve chvíli, kdy na mě prase namířilo svůj azimut, jsem si vzpomněl na svoji babičku, která šla kdysi k doktorovi a v čekárně potkala svoji kamarádku, které chybělo pár článků u prstů na ruce. Když se jí babička ptala, co se jí stalo, jenom jí smutně odpověděla: "Dávala jsem praseti jabko". Tady není nad čím přemýšlet. Vylezu na strom, kanec není bobr. Mezitím prase dorazilo k šípku asi pět metrů ode mně. Asi na mě číhá. Pak odklusalo do parčíku, ze kterého jsem předtím přiběhl já. Pověsil jsem se asi 70 metrů za něho a chtěl se schovat na vyhlídce v parku. Prase zatím zmizelo někde v křoví. V parku je to samý násep, tak jsem doufal, že na mě někde nebafne. Z vyhlídky ho nebylo vidět, tak jsem to vzal rovnou po poli na cyklostezku. Když jsem byl ve třech čtvrtinách pole, bylo prase v první čtvrtině s rypákem namířeným na mě. Pak to vzdalo a odklusalo zpátky do parku. Ještě že jsem si nevzal rádiovku, protože by kanec mohl zaměnit moji hlavu s žaludem a jít po mně. Poučení? Neběhej si synečku, po lese svou stovku, divočák by moh' ti tam, překousnout achillovku. $$OBR396472$$ Jakékoliv další plány na maraton zahazuju, teď je důležité naučit se utíkat před kancem.

12 komentářů:

  1. Souhlasím, může se to více hodit v praxi. :))

    OdpovědětVymazat
  2. Kolem kanců se musí umět běhat. Trénuju to tak jednou týdně. Důležitý je správný nášlap, klidný dech a pak taky ten bytelný plot, který mne od nich v oboře odděluje :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkně napsané. Hlavně ta adrenalinová tečka mě dostala ... Přeji víc takových článků a víc naběhaných kilometrů.

    OdpovědětVymazat
  4. ad Bering)
    Díky. Myslím, že to bude moje běžecká smrt: ležím v brázdě, čekám na kance, forma postupně uvadá..

    OdpovědětVymazat
  5. Znovu gratuluju k výkonu :-) Ještěže jsem tě v tu neděli potkal a dostal před čuníkem varování, by si na mě určitě vybil frustraci, že tebe nedostal :-)

    OdpovědětVymazat
  6. ad Lovec)
    No chystal ses akorát do jeho teritoria. Každého takového kanec rád vyzve k tréninku v anaerobním pásmu.

    Pikantní je, že jsem se o takovém anaerobním tréninku rozepisoval už loni:
    http://machy.bloguje.cz...dnuti.php

    OdpovědětVymazat
  7. Machy: Předně gratuluji ke 100 minutovému času. Když jsem analyzoval svůj běh, tak bych se dostal asi ke 101minutě, ale nepočítal jsem, kolik energie a času mi zabere předběhnout 3500 běžců... měl jsem se rovnou prodrat do koridoru s časem na 100 minut a ne \"poslušně\" jít až na konec... přitom ještě první dva kilometry jsem čas celkem držel, pak přišla opravdu velká ztráta a vyrovnávat jsem začal až po pátém kilometru, bohužel mě to stálo tolik sil, že od 16. kilometru jsem již jen zpomaloval... ale byla to paráda, zase jsem o něco chytřejší.

    OdpovědětVymazat
  8. ad Jakub)
    Opravdu se vyplatí jít rovnou za vodičem na tvůj čas - tam to běží jako jedna řeka - možná až moc rychle. Navíc je tam malý odstup oficiálního a reálného času (já cca 33s). Pořadatelé semtam někomu dělali problémy, pokud chtěl jít dopředu, ale argument, že jdeš s vodičem, je neoddiskutovatelný.

    Blahopřeju k času i k tomu, že sis to dokázal užít.

    Plánuju dát si reparát na ovále a dát to tentokrát pod 100\' ..

    OdpovědětVymazat
  9. Příště budu chytřejší. Bylo to poprvé, co jsem si dal závod nad 10 Km... Jinak na behej.com ve fóru je vlákno \"Hervis 1/2 maratón Praha 2009 - příprava a administrativa před startem\" a je tam několik odkazů na stránky s fotografiemi (přes 1000 fotek). Nešel jsem tam i sebe, jestli jsi to přehlédl, tak se tam mrkni, ty fotky obecně jsou dost zajímavé. Docela jsem byl překvapený, kde všude se běželo :-)

    A z jiného soudku; dnes jsem si dal první zcela odpočinkový den a vyrazil k rybníku, ve vodě něco málo přes 7 stupňů jsem si lebedil 16 minut -- sluníčko už pálí, takže když vylezeš, žádná hrozná klepavka, ale pohodička... :-) doporučuji. Bohužel Vltava je stále rozvodněná...

    OdpovědětVymazat
  10. To byl tvůj první půlmaraton? Tak to můžeš být úplně spokojen. Vltavu už tento týden nestihnu, ale chystám se na plavecký kemp.

    OdpovědětVymazat
  11. Ať běhám kde běhám, kance jsem ještě nepotkala :o)
    Martin nakonec padnul, sice ne s pupínkama, ale opět se zánětem průdušek.

    Přeji dodatečně vše nejlepší k svátku, ať Ti to běhá a maraton zvládneš v pohodě.

    OdpovědětVymazat
  12. Machy: Jo, můj první. A shodou okolností 101 zdokumentovaný běh. Než jsem si začal běhy evidovat, tak jsem jen velmi nepravidelně běhal asi čtyři měsíce max. dvakrát týdně +-3-6 km.

    Na vysočině začaly tát rybníky :-) dal sem si pět minut v ledové tříšti o teplotě necelé čtyři stupně.

    Ten kemp ti dost závidím, také jsem o něm něco slyšel. Určitě o něm prosím napiš, až se vrátíš! Jistě to bude zajímat více lidí.

    OdpovědětVymazat