Podzime, podzime, ty mi to dáváš!

Podzim jsem nikdy moc rád neměl, hlavně kvůli hnijícímu listí, všeobecné vlhkosti a ze zlosti na končící léto. Poslední roky to ale mám jinak. Možná je to střídáním životních fází, že i střídání ročních fází beru s větší radostí. Třeba i mě brzo opadá listí a zbydou holé větve. Ostatně jablka jsou už pod stromem, tak co.

Letošní podzim jsem se ale rozhodl užít za každou cenu. Můj tematický program Chutě a vůně podzimu dopadl silně na celou rodinu. Začal jsem stylově dýní Hokkaido: první servis dýňový krém, druhý servis dýňové rizoto a dokud je rodina naladěná - dýňový koláč. Pak pro změnu zapečená špagetová dýně. Další kolo dýňového krému už indikuje sníženou absorbční schopnost rodiny. Je čas přesedlat na jiného koně.

Při krásné podzimní procházce sbíráme dvě hodiny šípky. Je jich plná mísa. Po dvou hodinách čištění je toho polovina a všichni se škrábeme, jak v sobě máme zapíchané ty drobné pichláčky. Zbývá to poslední - uvařit marmeládu. Po další hodině mám hotovo a DVĚ MALÉ skleničky stojí jako dáma a král na vyhraném poli této podzimní partie. Kdo chce zažít a ochutnat podzim, nemůže si tuhle zábavu nechat ujít! 

Šípková marmeláda (test trpělivosti)

Cestou do práce jsem každé ráno pozoroval krásnou mladou lípu, jak jí postupně žloutnou listy, pokaždé si jeden utrhl a založil do krásné knihy Václava Cílka na stranu 94 (později 95). Ba ne, podzim je krásný: barevný, tichý. Někteří z vás mi občas říkají, že si před čtením mých zápisků musí uvařit čaj. Běžte si postavit vodu, ať se vám to mezitím vylouhuje, chvilku počkáme.

Tak.
 
Co si na podzimu užívám nejvíc, je ten všeobjímající kontakt s Matkou přírodou. Vytřepat z plavek suchý list z minula a jít si zaplavat při úplňku: kraul s nádechem na měsíční stranu - kousnout si měsíce - zapít to Vltavou a tak pořád do úplného lunárního nažrání.

Ilustrační foto: luxusní lázeň v přehradě na Horní Bečvě

Mí kluboví kolegové Jack Bright a Zdeněk Tlamicha byli letos součástí mezinárodní štafety, která vůbec poprvé překonala Beringovu úžinu. Je to světový rekord, neskutečný výkon a doporučuju vám si o něm přečíst něco víc. Jejich výkon můžete i dodatečně podpořit na stránkách World Open Water Swimming Association, kde jsou nominováni mezi patnácti nejlepšími výkony roku. Ale hlasovat nemusíte, s přehledem vedou!

A právě se Zdeňkem jsem se domluvil minulou středu na společném tréninku. Vzduch kolem 9°C, Vltava má přitažlivých 8,5°C, je pět odpoledne, takže tma jak v písečné duně (nechtěl jsem říct v prd3!1). Jsme domluvení na "plážičku", což je velmi laskavé označení pro ten nejhorší trénink, který si teď můžu naložit - 850 metrů proti proudu k loděnici a pak zpátky. Plaveme vedle sebe, oba vodu v uších, zamlžené brýle, moje dioptrie čumí nerušeně do tašky v klubovně. Zvedám hlavu a volám na Zdenka, halekáme na sebe a nevidíme se, a to jsme od sebe pět metrů. Na plážičce jsme za asi 28 minut. Když jsem tam, čekám na Zdeňka a do bůčku se mi začíná zakousávat Matka příroda. Těším se dolů. Zdeněk se vymlouvá na to, že si ještě musí vylejt vodu z brejlí a plave dál - o kus dál na štěrkách je krásný trenažér - v tom místě to krásně táhne. Tak jo. Chvilka vzepětí v silném protiproudu a jedem dolů. Po půlhodině už jsem docela prolezlý zimou - když natáhnu prsty na ruce, malíček díky prochlazenému nervu v lokti nechce poslouchat. To je známý bug. Po asi 1800 metrech a 45 minutách lezem z vody a je to paráda, dát si takhle do těla. Za chvilku u kamen přichází ta chvíle, kdy to zas taková paráda není, protože tělo začne průměrovat teplotu jádra s hodně prochlazenými periferiemi a tělesná teplota dál klesá. A klepeme se. A nadáváme. A smějeme se tomu. No prostě krásný podzimní den u vody, tak to má být. Po deseti minutách je klid a rodí se další plán.

Za týden jsme domluvení na trénink o půl hodiny dřív. Vodíková hvězda je už za kopcem, když za soumraku, na mrazivém vzduchu o teplotě -1°C lezeme opět do 6.8°C "teplé" Vltavy. Tentokrát žádné zastavování a kochání se, ty dva stupně dolů jsou znát. Mezi běžci se říká, že neexistuje zima, jen špatně oblečený běžec. Já říkám, že neexistuje zima, jen špatně najezený plavec. Před hodinou jsem do reaktoru hodil druhý oběd, tak to teď musí frčet. Po prvních pěti minutách se cítím výborně a komfortně, je to naprosto úžasné. Barvy dne pomalu mizí, zbývá to krásné něco mezi světlem a tmou, které nastane tehdy, když se ve spektru láme vzácná zelená. Přímo přede mnou svítí na nebi Venuše. Po deseti minutách jsem pod mostem, za 22 minut plážička. Dnes to ani mně nedá a jedu na trenažér. Pak otáčím a jedu už v úplné tmě zpět. Kolem třicáté minuty už jsem dost pokousaný zimou a zažívám solidní diskomfort už ve vodě.

Zdá se mi, že se třepu, tak zastavuju - jenom se mi to zdálo. Jedu dál. Přes všechnu tu všeobjímající čerstvost, která nedovolí soustředit se kolikrát na nic jiného než na vodu, mi začínají mizet některé složky obrazu světa - mizí mi plné vědomí. Jako by někdo vykopl pár planěk z plotu, na který se dívám a za nimi je jen tma. Prochlazená hlava spolu s tmou oslabujou prostorovou orientaci a pocit hladiny. Co úsudek? Poznám případnou vlastní chybu? Nepřepínám síly? Beru všechnu zodpovědnost, kterou mám a stanovuju pevné předsevzetí: až uvidím nějaké schody, tak vylezu. Kazí mi to jen to, že nevidím vůbec nic. Ale ani se mi nechce končit takový jedinečný trénink, vím kde jsem, to zvládnu. Krauluju při břehu dál a do lýtek se mi pouští takové příjemné křeče. To nebyly křeče, to byly jen poslíčky. Křeče mám až teď, ale fest, AU. Už se s nima nedá plavat, tak zastavuju, protahuju a pokračuju. Plácám to do cíle, kde jsem za 41 minut, HERGOT UFF. 


Ilustrační foto jako obvykle nemám, protože byla tma. Dost.


Vzduch o deset stupňů míň než minule, voda o dva míň, přitom stejných 1800 metrů, dnes to dobře dostanu. Pozor děti, z Vltavy leze dřevěný mužíček Pinocchio, sotva si trepky obuje, tak ať to nedostanete klackem. Homo homini hovadem. Vzpamatovávám se z toho, jak mi Matka příroda prosedla graf průběhu tělesné teploty v čase. Vím, že to musím zvládnout sám. U kamen se klepu, vibruju, klepotám. Zažívám intenzivní celotělní bezohniskovou bolest, hnus, silný tlak na psyché. Činky, kamna, činky, kamna, činky, čaj, kamna. Po deseti minutách mám skoro strženou hnusoměrku, do mimických svalů dostávám křeče z bolestné grimasy, chvilka malověrnosti, že příště už ne, ale blíží se ten zlom, kdy se jednou nadechnu už s úsměvem, z úst naposled vyletí nějaká ta peprná a následuje čistá endorfinová koupel s adrenalinovou omáčkou. Zvládl jsem to sám, a to obrovskou sílu pak mám, že bych rozbíjel vlaky a skály táh sám :))

Ach, podzime, podzime, ty mi to dáváš! A já to beru!

Chabrus půlmaraton Praha

(opožděný report opožděného reportéra)

Už kilometrový cvičný seběh k metru naznačil, co mě dnes asi čeká. Po týdnu doma s nemocnými chlapci jsem taky neodolal a toho lákavého bacila si pořídil taky. Teplota 37.5°C, sedlo mi to na průdušky. Jsem malátný a na běh to moc není. Když jsem ráno opouštěl komfortní zónu (dále jen 'gauč'), viděl jsem to 50:50, že skrečnu.

Setkáváme se se členy našeho provys.com týmu a já ze sebe rovnou tahám omluvu, že to dnes asi zabalím. Eva mě povzbuzuje, že nemocný bych sice běhat neměl, ale že to mám zkusit. Zabalit se to dá vždycky.

V tuto chvíli do příběhu vstupuje společnost Zentiva se svou růžovou tabletkou. Ale hlavně potkávám běžeckého šamana, který umí léčit dotykem a s šibalským úsměvem mi říká "to vyběháš". Šaman plánoval zaběhnout 1:28, ale bohužel špatně naplánoval tempo a zaběhl to za 1:25. Prostě šaman, dále jen '12HonzaDe' :)

Zvažuju to odklusat v plné polní klidně za 3 hodiny, ale hlavně bez následků. Budu mít nervy vláčet s sebou 3 hodiny termosku? Sotva, tak před startem chlemtám litr průduškového čaje a jdu na start.

Vzduch má sice 2 stupně, ale my, děti drsného severu, kterým temné mladí prosvětlovalo jen tlumené světlo z očí polárních lišek, lepší počasí neznáme. První dva kilometry, kdy se přes mě valí odliv pestré řeky, ani hubu neotevřu a dýchám jen nosem v tempu kolem 6:20. Vím, že když jedinkrát zakašlu, rozerve mi to pajšl. Na 3. kilometru nasazuju rekuperační jednotku (šátek přes vzduchotechniku), přiškrcený přívod vzduchu bude aspoň držet otáčky v tom správném pásmu. Jde to, nekašlu.

Na pátém trochu prodlužuju krok a daří se ho držet. Čekám na desítku, tam se uvidí. Tu mám v čase 57, plíce si zvykly, cítím se dobře. Tak sundávám rekuperaci, napouštím do sebe gel a vypouštím Krakena. Tentokrát je pestrá řeka v přílivu, mezi 10. a 15. kilometrem, na který přibíhám v tempu 4:30, jsem předběhl cca 800 duší. Tuto fázi závodu jsem si nazval "průlet hvězdokupou" a dost mě to baví.

Druhá desítka za 50, to by šlo! Zbytek závodu už jenom kontroluju tempo a jsem šťastný za čas 1:53. Bez jediného zakašlání, s trvale stupňováným tempem, díky kterému jsem od 5. km do konce předběhl skoro 1400 lidí. Osobák kdesi hluboko, ale čistá radost, že jsem to hlavně díky novému běžeckému vybavení - dusítku, takticky zvládl. Eva slaví své narozeniny stylově: posunem osobáku o 5 minut na 1:58, gratulace!

Večer jsem teplotu dotáhl na rekordních 38°C, ale pak do příběhu vstoupila společnost Rudolf Jelínek, a.s. a ráno už bylo všechno zase v pořádku :)

Zbývá popsat náš skvělý tým. Jednou z divizí DCIT, a.s. je PROVYS - široko daleko nejlepší systém pro řízení provozu televizních stanic, které jsem už dvanáctým rokem hrdým členem. Letos to bylo poprvé, kdy jsme tým sestavili. Pavel loni na podzim běžel svůj první půlmaraton, nadchlo ho to a přišel s nápadem postavit tým na pražskou půlku. Nemohl chybět náš nejpilnější a nejrychlejší běžec Zdeněk. To už jsme byli tři, tak Pavel šel pro schválení za ředitelem firmy Pepou, který se přidal taky.

Jsem rád, že jsem se nějakým malicherným zánětem nenechal vyřadit z týmu. Jsem rád, že jsem běžel a jsem rád, že jste běželi i vy, konkrétně:

Zdeněk: v současnosti nejrychlejší běžec ve firmě, závodní bouchač, který se svou ženou Darinou nabouchá za rok kopec závodů (a před půlkou měli v každém víkendu jeden maraton). Zdeněk je nejkoncentrovanější člověk, kterého znám. Když jsem mu spolu s kolegou Tomášem před pár lety řekl, že maraton v klidu uběhne, tak nás vyslechl a do dneška jich uběhl asi dvacet! Taky jsem mu řek, že zvládne zimní plavání a dnes plave sedmsetpadesátku! Zdeněk je totiž býložravý dravec!

Pepa: přes své pracovní vytížení a půlroční vrnící uzlíček si dokázal svůj první půlmaraton pořádně vybojovat a užít, Pepův report zde.

Pavel: svou jiskrou nám to zapálil a teď nám to tu celé hoří

Pavel, Zdeněk, Richard, Pepa

Eva :) 
(foto Lenka V.) 

A teď si to pomalu plynule skrolujte dolů, to jako že běží titulky:

Tento příběh vznikl za přispění společností

DCIT, a.s.

divize PROVYS.COM

Zentiva, a.s.

Rudolf Jelínek, a.s.

Další poděkování

Eva

Pavel

Pepa

Zdeněk

© 2013

Kryofilní radovánky konce roku 2012

Zima je čas radovánek a pár obrázků vydá za spoustu řečí okolo :)

Přehrada Horní Bečva - zamrzlá deseticentimetrovým ledem, tady se plavat nebude

Pokus o průsek s pravou valašskou výbavou, díky časovému presu jsem se tentokrát neprosekal

Zdravím lunu, odcházím

Už tradiční Silvestr na koupališti v Rožnově s Martinem a Zdenkem - vysekat celou dráhu letos nepůjde

S ledem je třeba se nejdřív řádně skamarádit

Valašský ponor (v pozadí stylově Radhošť)

Kluci s lachtanem

První odvážná - Martina

Rekordní led přilákal rekordní počet ploutvonožců - Zdenek, Martin, Martina, Richard, Eva

Rodinná momentka se švagrovou a se ženou

Rodinná štafeta

Zima krásně vybíjí, zima krásně nabíjí.

Pokud ještě nejste přihlášení na náš Tříkrálový závod, nezapomeňte se přihlásit. Poběháme, poplaveme, popunčujeme a hlavně bude sranda :)

Do Nového roku přeju, ať dostanete hodně péefek "ememix-í-í-í" a mějte se tak, jak si zasloužíte.

Sportu v jakékoliv formě zdar :)

Koloběh Říp Praha. A jak jsem si chtěl dát teplou ..

S Evou jsme se letos poprvé přihlásili na Koloběh Říp-Praha. Závod smíšených párů, kde jeden cyklo, jeden běží a libovolně se střídají. Moje příprava nebyla nejintenzivnější, od srpna jsem cyklu a běhu nedal víc než 50 kilometrů (celkem, ne týdně), ale snad nejsem tak marný, abych musel furt trénovat. Více než 20 km jsem naposled uběhl před rokem a půl a moje tělo si to prostě pamatuje, tak. Eva na tom byla líp a běhala snad každý týden, až jsem ji musel přátelsky pošťuchovat. Pro pouhý sběr sportovních dividend není třeba nějak zbrkle investovat, si řikám. 

Přes všechny překážky, které nás v týdnu potkaly, nám pomůže naše magické startovní číslo. Může na takovém závodě být po dvojce jiné lepší číslo než 69? Ne!

Čechové na Řípu - vlastenecké vzedmutí napotencované prosincovým mrazem

Na startu, kde byl docela silný mráz, jsem projevil svou naprostou nezkušenost, když jsem přijal nabídku neznámého kolegy, že mi doleje vody. Držím bidon, on mi nalívá do flašky a na ruku a hned se omlouvá: “já jsem fakt nechtěl, abys zmrznul”.

Díky dobré organizací se startuje přesně v 9h. S prsty na brzdách si užívám sjezd a prsty mi pěkně mrznou. Sjel jsem to celé, držky nehodě. S Evou se od začátku střídáme po dvou kilometrech, Eva drží hezky stabilní tempo a pokaždé, když se podívám na zmrzlý tacháč, svítí jí tam stejné číslo. 

Běh simní krajinkou, přes louky, přes pole, avšak mrasu stále navsdory

Jestli mi má z celého závodu zbýt jediný obraz, chci, ať je to tento: Evě podávám bidon z rámu kola. Chce se napít, ale náústek zamrzl. Odšroubovává zamrzlé víčko, nahne bidon, polkne vodu a za běhu ze sebe chrlí zbytky ledu. A zas a zas, ledová to žena! 

Tady mi to secvaklo..

No je to celé super! Síly máme dost a po cca 20-ti km sbíháme poprvé k Vltavě, kde dostávám šibalskou myšlenku. V Kralupech nad Vltavou jsem se zamiloval do krásně šedé a klidné hladinky a slibuju si v cíli za odměnu slavnostní lázeň.

Kralupy i my nad Vltavou

Střídáme teď co kilometr a i když jsme nepřijeli se s nikým honit, když vidím něčí záda, je to pro mě impuls zabrat. Od půlky už nás nikdo nepředběhl, protože se nám daří neuvadat a do cíle stahujeme 4 páry. Je krásně slunečno, bezvětří, sice mrzne, ale to ničemu nevadí. Překvapivě na kole není na nic tak moc čas. Podle pravidel je potřeba udržovat ve dvojici vizuální kontakt. Rozumím tomu tak, že se musím Evě dívat celý závod do očí. Dodatečně teď přiznávám, že jsem se chvílemi díval i pod nohy a na cestu, snad mi to komitét odpustí. A Evě to vynahradím někdy jindy.

Poslední dva kilometry střídáme každých pět minut i dřív, už s nikým nesoupeříme. Do cíle vbíháme v krásném čase 4:44. Plán byl dát to pod 5 hodin, což se povedlo na moment přesně! Je třeba to oslavit. V propozicích se píše, že jde o "50 km pro koedukovanou dvojici a jedno kolo" a já už teď vím, co znamená ten koedukovaný - znamená to pěkně zmrzlý.

Menší křečí nenech se odradit a vesele vskoč v tok!

Sice jsme více než pět posledních hodin strávili v pětistupňovém mraze, ale takový svátek si ujít nenechám. Přes drobné křeče se mi daří sundat mokré prádlo a ještě za tuha vklouzávám do 3,5°C Vltavy. Nemám z toho žádný diskomfort, ale vím, že v tuto chvíli už nemám moc z čeho brát. Po dvou minutách mimořádně osvěžujícího plavání lezu ven. Zase zpátky do cestovního. 

Vltava 3,5°C (stejně už ve sprchách nepoteče teplá)

V cíli se nalévám čajem, klábosím tu se souběžcem, tu se soukolcem a teplo se naplno neaneanevrací. Po asi půl hodině se rozhoduju pro pohodlnou variantu. Namísto dalšího pohybu si půjdu dát teplou sprchu. Co teplou, horkou. Trousím se do chladných sprch a zkouším teplotu - pokaždé vyteče jen trocha a hned za ní mrška chladná, na kterou přiznávám už nemám morálně volní vlastnosti. Ze sprchy jdu ještě o trochu zmrzlejší, ale ručník a suché ponožky mě vrací do úplné tepelné pohody. Stálo to za to a jsem rád, že jsem to zkusil.

Baron von Moldau, Stillleben mit dem Komün (zátiší s komínem, pozn. překl.)

Díky, díky vám usměvavým organizátorům Hanko a Jardo, díky podpůrný týme, díky slunce, díky Vltavo, díky naše přátelské koedukované dvojice. Díky Evo, jen s tebou mohl být tento závod dokonalý!

Tříkrálová běžecká beach party

Bylo nebylo, z hospody se kouřilo. Teda nekouřilo, protože byla nekuřácká, ale zato na našem setkání runbloggerů něco padlo. Jako vždy padlo několik piv či jiných sociálních tmelů, ale hlavně padl nápad. Ten nahodil 12HonzaDe, běžecká turbína v jedné osobě, a to že by se rád zúčastnil nějakého běžeckého otužileckého závodu. V tu chvíli ještě žádný závod nebyl. 

 

Na druhé straně stolu seděla Leona, kdysi světloplachá běžkyně, dnes hlava webu Neseď za pecí a šikovná organizátorka vlastních běžeckých závodů a setkání. To bylo jak hodit sirku do stohu. Baflo to a v tu chvíli už všechny tři srdce hořely pro závod jasným plamenem. Konkrétně pro Tříkrálovou běžeckou beach party. Takže poznačte si datum 6.1.2013 ve 13 hodin, v tomto čase to u rybníku Martinák mezi Černým Mostem a Dolními Počernicemi vypukne.

Nebudu už internet zatěžovat dalšími slovy, mohl by se celý zaplnit. Přečtete si ještě upoutávky Leony a Honzy a pak už šup šup na registraci.

Můžete to brát jako neoficiální sraz bloggerů, kteří se potkali díky skvělému běžeckému serveru běhej.com a díky kterému může spousta z nás svůj běžecký svět rozdělovat na ‘před běhej’ a po něm. Jistě se nás tam sejde z naší dříve výhradně virtuální skupinky dost. Ale vítáni jsou samozřejmě všichni, kdo na Tři krále nestojí o nic jiného, než mít řádně promrzlou hýžděl. A vemte si klidně plavky, nikdy totiž není taková zima, aby nemohla být ještě větší zima!

Hladové úplňkové kikirikí

Krásný podzim. Přítel 12HonzaDe, skvělý lehký atlet, sociální katalyzátor a detonátor v jedné osobě zmínil, že za nadcházejícího úplňku zahajuje očistnou hladovku. Něčeho takového nejsem já těžký atlet schopen, protože musím furt něco žrát. V předúplňkové noci se mi zdálo, že sedím nad talířem se čtyřmi krásně vypečenými vepřovými vrabci. Ale řekl jsem si, že držím hladovku a nechal ty sexy ptáčky uletět. To bych v reálném životě nikdy neudělal, což je jasné znamení, jdu do toho taky! Musím vydržet aspoň do večera, kdy chci každopádně oslavit úplněk “svým způsobem”.

Do práce jedu netypicky ne v tričku, ale v mikině, teda s dlouhým rukávem, abych odolal hladové zimě. Za celý den se mě 6 kolegů zeptá, jestli jsem nemocný, pro jednu kolegyni je to takový šok, že se mě ptá pokaždé, když mě vidí. Trošku se nám tu posunulo, co je normální, co říkáte :)

Před polednem přichází hladová krize, ale přebíjím ji teplým čajem. Když někde cinkne vidlička, žaludek se rozkručí a peristaltika se roztočí jak šnek v prázdném mlýnku. ALE DNES NIC NEBUDE. Odpoledne přichází ještě jeden menší tělový pokus něco vyškemrat, ale pak je úplně po hladu. Navečer jdu z práce a cítím, jak hřeju. Ta energie tam prostě někde je, kór u tak dobře živeného jedince, jako jsem já. Přicházím domů a děti si hrajou na restauraci, tak hned navrhuju, že si budem hrát na hladovku, ale ve hře zůstávám sám.

Paralela mezi hladověním a otužováním je jasná a krásná. Obojí je výkyv těla někam, kde nejde dlouhodobě přežít, kde se jde jenom namočit a vrátit se zas zpátky do života. Ale v obou případech je právě ten výkyv z rovnováhy pro tělo impuls, aby se vyrovnalo s nepřežitelnýma podmínkama po svém. Je možné se ptát "proč?", ale pokud někdo stojí o svou rovnováhu, tak mu vlastně nemá smysl odpovídat.

Pokud je mezi hladověním a otužováním paralela, bude velmi vhodné je dnes synergicky zkombinovat. Venku krásně svítí koruna měsíce v úplňku a přiznávám, že mám ten šutr rád. Doma sundávám mikinu a hned je mi zima, poslední jídlo jsem měl před 24 hodinama. Ale je to zima psychická a ta s tou fyzickou nemá nic společného. Můžeme jí taky říkat zima fantomová. Oblíkám běžecké tričko a krátké elasťáky a mizím v temnotě čtyřstupňového mrazu.

Potkávám souseda a ten se mně se zdvihnutým obočím ptá: “Jdete si zaběhat?”. Moje odpověď “Ne, jdu si zaplavat” by možná zněla neurvale ironická, kdybych na nohou neměl boty do vody. Zahřívám se kilometrovým během k rybníku, čekal jsem to horší. Jakmile se tělo dá do pohybu, začne spalovat, je mi dobře. U rybníka nořím teploměr a odečítám 3°C. Podle klasifikace zimního plavání je to voda ledová. Upřímně řečeno by mě teplejší voda zklamala, když už to teda zkouším.

V tuto chvíli není pro zachumlanou veřejnost rozdíl mezi bláznem v rybníku v plavkách a bláznem v rybníku bez plavek, tak vybírám druhou ostrou variantu a lezu tam. Nevím, co to se mnou všechno udělá, tak dělám jen pár temp. Nepopsatelný pocit je vypustit si v noci z rybníka páru na měsíc, aaarrrgh. Za minutku lezu ven, osvěžený a dobitý. Běžím zase domů a mokrý ručník mi přimrzá k ruce, musím to ještě trochu doladit. Doma jsem v úplné pohodě, nemusím se nijak zahřívat, čistá lunárně kryofilní radost až na kost.

Další den už je úplně v pohodě, pocitově lepší než první den, malý hlad se ozval jen jednou a navečer jsem po dvou dnech hladovku ukončil miskou rýže. Ukončil jsem záměrně už v úterý večer, abych měl síly na středeční trénink, který jsem si maximálně užil. V plné síle poctivý kilometr ve Vltavě o teplotě 10,5°C. Na konci jsem jak se říká ve fotbale zachraňoval cenné vteřiny a jenom se tak ráchal a užíval si noci, úplňku, podzimu a nádherného plavání jen tak pro radost, když je trochu víc frešno  :)

Vždycky, když padne nějaká bariéra, mám radost, protože se zvětšuje pole mé svobody. Teď padly rovnou dvě najednou a navíc s výborným pocitem, že jde, jak říká přítel Honza, vyhrát nad žrádlem. Bylo to celé super, příště se přidám zas! Naším bojům 3x ZDAR!

Cykloenduro od Vltavy k Bečvě, a to stylem Le Mans

Dorostení 35. letokruku na mém stromu jsem se rozhodl oslavit pohybem. Stejně, jako jsem to udělal už dvakrát předtím. V den, kdy mi bylo 30, jsem z Malé Úpy vyběhl na Sněžku a bylo to nádherných 22 horských kilometrů. Když mi loni bylo 34 a byli jsme na dovolené v krásných slovinských termálech Ptuj, naplánoval jsem, že za každý odžitý rok uplavu 100 metrů. Kluci spali odpoledne ve stanu a já jsem vyrazil na bazén a za každou stometrovku si zazmenal, co se událo v bazénu:
do 3. - bazén skoro prázdný (typické prázdno prvních tří let života)
6. - přichází pár lidí (škola)
15. - první srážka s protiplavcem (puberta)
16. - k bazénu přichází různé dívky, já si jich nevšímám (pro mě tak typické)
20. - tempo zklidněné a stabilní (..)
27. - k bazénu přichází vyspaní chlapci mí zlatí (v 27 se mi narodil první syn!)
30. - plave se výborně, 3000 metrů v osobním rekordu (..)
34. - doplavávám naprosto spokojen (tak to sedí)
No bylo to neskutečné!

Jo loni, to jsem jenom o dovolené naplaval 15 kilometrů. Letos je to jinak, protože mám za sebou takovou malou malárii. V lednu mi prásklo v koleně, protože mi ho borelióza prolezla jak mravenci chleba (tak si to aspoň představuju). Slovy básníka se koleno ocitlo na druhé straně stehenní kosti a od té doby se ke sportům moc nemám. Doktor mi ale doporučil kolo. Rozumím, provedu! Doktor neřekl, jak nejvíc dlouhé to může být, tak na jaře testuju nějaké stovečky. Chce to něco delšího. Enduro (tj. cestu na horáku z Prahy do Vidče) jsem jel dvakrát: letos třídenní s Evou (400 km), loni dvoudení sólo (384 km), zjevně tady něco chybí. Půjde to zajet nonstop? Když se něco neví, tak se to musí zkusit.

Cyklovýlet ve stylu Le Mans má spoustu výhod: není třeba brát s sebou stan, vařič, v noci slunce nepíchá otravným paprskem, hovada spí. A když se překoná první noc bez spánku, přes den se pojede přijatelně a kilometry tak samy naskočí. Vynikající plán.

Horský plnokrevník

Ve čtvrtek to vypadalo, že nikam nepojedu, tak jsem si nezkracoval život spánkem a šel spát ve dvě. Když se mi potom v pátek startovací okno přecejenom otevřelo, přemýšlel jsem, jestli jet můžu nebo ne. V rámci tolik oblíbeného sportovního minimalismu si říkám, že tomu nic nebrání - beru minimum věcí, minimálně jsem trénoval, minimálně jsem spal, takže jsem vlastně ideálně připravený. No minimálně! Neberu stan, vařič (teplo si vyšlapu), rýžový klobouk, koule na pétanque ani kempinkovou židličku. Mám jen spacák do tělocvičny, karimu, oblečení a jídlo. Chci vyrazit v pátek před půlnocí. Vím, že neseženu ani vodu ani jídlo, tak se zásobím a zjišťuju, že souprava má rekordních 130 kilo, těch 7 litrů vody, 2 kila banánů a spousta tatranek a všeho možného udělá dohromady skoro 10 kilo. No nic, nevadí, protože to všechno sežeru a vypiju a pojede to samo.

Start!

Předpověď hlásí na sobotu dopoledne přeháňky. Eva mi nabízí, že to můžu posunout o týden, ale beru radši vrabečka v hrsti a ve 22:30, kdy všichni slušní lidé po pracovním týdnu začínají relaxovat, já nasedlávám svého horského plnokrevníka a vůbec jim to nazávidím. Závidím sám sobě, že pošlapu celou noc a celý den. Těším se!

Provoz už je slabý, tak na Čelákovice jedu po normálních cestách - v reflexní vestě, se 2 blikačkama vzadu a 3 světlama vepředu. Hlavní je čelovka na helmě, bez té by se jelo těžko, protože první dvě hodiny mám průměr 27 km/h a bez pořádného světla by to bylo o držku. Tu stejně málem dvakrát posílám do polí a přemýšlím, jestli to s takovou dojedu ve zdraví. Je krásně, ani ne tak počasím jako vychutnanou samotou. Kromě mých světel, které ale v podstatě vytváří jenom takovou světlejší tmu, nesvítí nikde nic. Když se u cesty vynoří pomníček se svíčkama, úplně z toho mrazí. Není to dobře takhle věčně odpočívat u silnic nižších tříd.

Ale já jedu dál. Kersko mi připomene, co jsem se načítal Bohumila Hrabala (skoro všechno). Všude tma, jen z příkop svítí kočičí očíčka. Když mě kočky vidí, tak se přikrčí, ale svítí úplně stejně, tak na ně volám “vidím tě, zhasni”. V dálce na polích zase svítí oči srn, bože jak poetický je to výlet. Zatím, samozřejmě :)

Ilustrační foto není, protože byla tma

Je jedna hodina v noci a jsem v Poděbradech s průměrem 27km/h, budu muset trochu přibrzdit, abych nedorazil už v poledne (humor). Jede se docela dobře, ale přecejenom hlad a únava už se blíží. Rohlíky na cestu a pokračuju. Libice nad Cidlinou, Opolany. Hlava sice plní svou povinnost a drží oči otevřené, ale začíná něco, čemu říkám noční routovací kreativita. Chybně jsem odbočil na Odřepsy a polní cestou se vracím zpět na trasu, chybně jsem odbočil na Sány a musel se vracet. Reakční doba není ve zlomcích sekundy, ale aspoň dvě minuty. Hlava to sice vymyslela, ale nenese žádné riziko, protože to stejně odšlapou nohy. Hlava se za každý routovací zločin nohám sice omluví, ale nejde to vzít zpět. To je jak zabít králíka a říct mu “promiň, já jsem nechtěl”.

Už vím, jaké je to být těžkým atletem, těžký atlet totiž pořád něco žere. Co deset kilometrů musím mít tatranku, banán, vodu. Noc na mě začíná padat: únava předchozího dne plus málo světla žene tělo do spánku, se kterým se ale pro dnešek nepočítalo. Zkouším dělat škleby, které by udržely oči otevřené, ale žádný nefunguje. Úplně cítím, jak se vypínám. Lovím v zásobách kofein a upíjím po čtvrtinkách, na chvilku to vždycky pomůže. Dvě hodiny ráno, tři hodiny ráno, pořád šlapu a po pěti hodinách na cestě mám pořádnou krizi. Trocha cukru a trocha kofeinu ale zase pomůže, tak jedu dál a mžourám na cestu.

Druhá stovka

Sotva utichly hospody, dědinky už pomalu začínají vstávat do práce. Kolem čtvrté ranní další zajížďka, tentokrát na Sopreč, kde zapisuju první stovku. Na přechod do druhého dějství reaguje příroda spuštěním deště. Okamžitě reklamuju, že mělo pršet až v šest, ale nepomáhá to a déšť pomalu zesiluje. Tak aspoň zjistím, jak jsem se vybavil na déšť. Mám dvě igelitové ponča za 30 korun a na zastávce se do nich soukám. Jedno si dávám normálně na horní déšť, do druhého navlékám nohy - na spodní déšť. Tím pádem mám mezi koleny ještě jednu kapucu - ideální zejména pro další hlavu. Na nášlapy dávám igelitové sáčky. Asi vypadám exoticky, ale hlavní je držet vodu vně. Psi v dědině vrle štěkají, po asi půl hodině chystání jedu dál. Sice jsem mokrý, ale když zabrzdím, tak od kotoučů jde krásně pára, a to přece stojí zato!

Tak si to sjeďme: je noc, takže tma, tělo se diví, proč nemůže spát, do toho začlo pršet a voda je všude. Na tachometru hubená stovka a předpověď se sekla o dvě hodiny, takže se připravuju na další nečekané varianty. Navíc mě čeká asi sedmikilometrová cesta lesem, kde konečně uplatním své horské přezutí. Noční les, to je adrenalin: bojím se kance, který mi přehryzne achilovku jak mrkev a hejkala - co když fakt žere Pražáky? Kdybych se to snažil objet, narazil bych na rozhodčího s červeným praporkem, takže vpřed! DO LESA, V LES! Začátek cesty je samý šutr jak dlažební kostka a když to konečně předrncám, jsem v rozbahněném lese. Světlo dělá osmičky z jedné strany na druhou, jak se snažím projet a neutopit se v hlubokých lesních kalužích. Naštěstí se pomalu rozednívá, a tak se můžu na vlastní oči přesvědčit, že fakt leje jak z konve.

Kolem půl šesté jsem v Pardubicích, kde zase přeskupuju igelit, který se furt někam posouvá, aby mi tělo zmoklo rovnoměrně a neměl jsem diskomfort z nějakých suchých částí. Suché části už naštěstí žádné nejsou, takže jsem v rovnovážném stavu. Je počasí, že by psa nevyhnal a jako důkaz opravdu žádného nevidím. Projíždím Pardubice a jedničkou mířím na Dašice cestou, kterou jezdí jenom kamiony. Hledám, který má na plachtě reklamu na tlakové mytí cyklistů, ale není třeba, dělají to všechny.

Ilustrační foto není, protože pršelo

Dvě hodiny v dešti, tři hodiny v dešti. V Platěnicích zase přeskupuju igelity a pozoruje mě u toho asi 70-letý pán.
“To jsou pružiny?”
“Jo, to je odpružení, aby z jízdy nebolely ruce”
“Já mám taky kolo, počkej, já si vzpomenu, jak se jmenuje”
Pak se ptá, kam mířím a když mu řeknu, že směrem na Choceň, kam je to asi 30 kilometrů, tak jen zakloní hlavu a vyhodí rukama nahoru, že v tom dešti to bude těžké. Další odpovědi na přesné otázky na start a cíl, hlava i ruce jdou ještě výš, až ho to úplně hodí stranou. Rovnou jsem mu mohl říct: “ale já jsem magor, dědečku”. Na závěr si ještě vzpomíná: “JÓ, KOLO JE FAVORITKA!” a na to ho už vnouček odváží z nákupu domů. Nashledanou pane Pepíku.

Za dědinou smutný příběh: divá husa oplakává svého druha, který je zaválcovaný do cesty. Stojí u něho a když jede auto, tak poodletí. Neměla jste to štěstí, Lady Gaga.

Bagr uvězněný na blikajícím přejezdu

Cesta na Choceň ubíhá docela dobře, na 150. kilometru konečně přestává pršet. No teď už je to jedno, všechno mám mokré, snad to usuším pohybem. Další záblud mě dovede ne cestu první třídy, po které jedu asi pět kilometrů. Sedám na zastávku a hned mi padá hlava. Na padající hlavu pomůže nezastavovat, to je fakt dobrý tip. Do Chocně, kde neprší, přijíždím jak roztrhaný fóliovník, podél Tiché Orlice pokračuju dál. V místě, kde se mi nechce meandrovat, volím zkratku. Naviguju se autoatlasem 1:200 000 a přenos z 2D do 3D je dramatický krpál, ale aspoň se podívám k Dobré Vodě, kde jsem loni na sólo enduru bačoval.

Čapí hnízdo, foto z minula. Protože teď tam čápi nebyli, tak si představte, že tam nejsou

Ústí nad Orlicí projíždím a čeká mě sedmikilometrové stoupání s 300 metrovým převýšením. Je to úplně rovná cesta, jako když se zahrkuje zips. Když jsem v půlce, začíná zase oblíbený slejvák. Tiše, ale tak abych sám sebe nepoplašil si přiznávám, že mám jen jeden dlouhý rukáv a ten je mokrý. Bundu větrovku jsem přejmenoval na vodovku, ta už má hlavně retenční funkci. Hladově hltám hrušky u cesty a dojíždím přes Skuhrov na vrchol - těch sedm kilometrů mi trvalo snad přes hodinu. Nahoře na kopci slavím někdy kolem jedenácté dvoustovku, oblohou plovou zlověstné kumuly. Ještě 4 km a mám to všechno na rekord. Zhruba se držím plánu, že domů dorazím kolem půlnoci. 

Mračení nad Skuhrovem

Třetistovka

Projíždím Lanškroun a další kreativní trasou jedu na Zábřeh, kde je to sice delší, zato kopcovatější. Jedu s výhradami. Začíná zase pršet, tak zase zastavuju na pláštěnkové origami. Zase déšť, zase kopce, zase banán, zase voda, opakování je matka moudrosti. Aspoň je tu pěkně.

Poloprofesionální protideštový návlek na nášlapy - igelitka

Abych se zabavil, přejeté zvířátka počítám a zařazuju do skupin, tleskám si s diváky (flóra kolem cesty), předjíždím babičky jedoucí na nákup: nejdřív za Vinokurovem do háku tak, aby mě neviděl, pak přespurtovat a vítězně zapumpovat rukou. V Hoštejně si v hospodě dávám malé pivo, aby mi trochu sedl žaludek a šlapu dál. V Zábřehu pokračuju po jedničce na Mohelnici a jsem v další krizi. Únava je obrovská, ujeto mám 240 a ještě dalších 140 km budu lízat bílou čáru. Jsem toho docela přežraný a ještě takové numero před sebou. Dojíždím k Moravě a sytím se. Jen na minutku si sednu a ... Půl hodiny nato mě budí, jak mi prší do ksichtu. Usnout s mokrými zády, to se pak za deště vstává úplně samo. Enervit gel mě zase postavil na nohy, tak musím jet, dokud to šlape.

Cyklorest, tady jsem spal opřený o značku

Litovel projíždím a poprvé nasazuju sluchátka, na Českém rozhlase Olomouc zrovna hrají nějaké babičce dechovku k narozeninám! Několik kilometrů jedu na oslavné vlně a hrozně si to užívám, dechule břinká a já dělám valčíkovou vlnovku. To mě teda pěkně zahřálo u srdíčka. Pak následuje napínavá hra o Sherlocku Holmesovi a najednou jsem teleportovaný v Olmiku, 295 km. Na nádraží je to kousek a naložit kolo do vlaku je tak snadné, ale tak laciné varianty bohdá nebude! Přestávka, výborně mě zF5kovala kola a zlaté opavie a jede se dál.

Olomoucký kraj - ”Zde jsem magorem”

Krajta žere třístovku

Je osm večer, před Velkou Bystřicí mám 300 km, tak už jenom 80, to už je celkem krátký výlet. Projíždím klidné malebné vesničky. Z Tršic, které leží v údolí, se krásně vypíná kostel, pokračuju dál na Osek a v devět večer je už ve tmě můj. Pro dnešek cyklostezek už stačilo, dojedu to po hlavních. Moc kilometrů už mi nechybí, ale přichází noc a to bude těžká zkouška. Dál navlékám kilometry jak korálky jeden za druhým - teď už jsou všechny černé jak noc a v Lipníku jich mám navlečených 333. Je to pěkně dlouhý klikatý had, pěkně. Ale co pěkné není, tak počasí. Je tu další slejvák. Je mi to už docela jedno, protože voda je stejně všude, šlapu dál. 

Traktor orá Vacanovice

Dlouhý konec

Machálkova hnusová křivka se chystá přilepit na strop: s těžkýma očima pomalu usínám za jízdy, poprchá, jsem mokrý a hladový. Ptám se sám sebe, jestli mi to stojí za to a přes to všechno si odpovídám "Samozřejmě. A už vím, jak pojedu příště". V Teplicích mám 346 a zajíždím do kryté zastávky. Najíst, napít, odpočinout. Všechno mám mokré a tiše si přiznávám, že jsem si v rámci minimalismu vzal jen jednu sadu oblečení plus dvě trička. Vím, že když na sekundu zavřu oči, vypadnou mi pojistky. Všechno je mokré, i spacák je nacucaný. Sedám na něho a dobrovolně zavírám oči s jistotou, že do rána spát nebudu. Za půl hodiny mě sice budí zima, ale krátkým spánkem se cítím osvěžený a převlíkám se do posledního suchého, co mám. Jakobych nic neměl, protože navrch stejně musím dát to mokré, ale když už to vezu. Nemám vařič, takže jediný způsob, jak získat teplo, je pohybem.

Ilustrační foto není, protože byla tma a pršelo

Vím, že mám kousek na nádraží a kdybych zavolal Evě, tak pro mě dojede, ale tohle je můj boj, do kterého nikoho tahat nebudu. Se sloganem “od čtyř rána mokré záda” těsně před půlnocí vyrážím na poslední zteč. Furt drobně prší. Kolem jedné jsem ve Valmezu a těším se na kafe na benzinku. Jedu nějak moc natěžko. Aha, defekt na kilometru 370. Na několik minut si sedám, bojím se mrknout a přemýšlím, kterým prstem budu muset pohnout nejdřív. Jsem fyzicky na dně, ale celou dobu přesvědčený, že budu pokračovat, i kdybych se měl občerstvovat spánkem v příkopě.

Lenochodicky sundávám kolo, měním duši a trpělivě hledám, jestli něco není v plášti. Mám to, drobný drátek nebo pichláč. Pitstop byl snad hodinu, ale teď už to snad dojedu. Jedu zase dál. O nějaké euforii bych nemluvil, jsem ochotný říct, že mám radost, a to v případě, že “ra” je předpona znamenající zvýšení míry. Střítež, posledních 5 kilometrů, na rozloučenou začíná pršet. Je tři čtvrtě na tři ráno, když je barák na dohled. Projíždím kolem hlaholících svatebčanů tak v mém věku, kteří slaví venku na ulici. Na výzvu “pojď na panáka” mlčky otáčím a připíjím si s nima myslivcem.
“Odkud jedeš?”
“Z Prahy.”
(Rozhostilo se ticho.. Ano, asi takto.)
“Děláš si prdel!”
“Ne” a ukazuju na tachometr, na kterém svítí 380. No je ještě sranda na tom světě :)

Jsem v cíli, unavený jak stádo koťat, ale spokojený, jak jsem si hezky komplet od půlnoci do půlnoci plus nějaké drobné oslavil narozeninky. Poslední zážitek dne je, že se o půl páté ráno probouzím v chladné vaně a je mi děsná kosa. Ne, to netrénuju na závody v zimním plavání, to jsem jenom ve vaně nějak nešťastně mrknul.

Není enduro jako enduro. Rozdíl mezi dvoudenním a Le Mans je jako rozdíl mezi “zlomit dívce srdce” a “zlomit dívce nohu”. Zní to podobně, ale je to trochu něco jiného..

Hotovo! 380 voltů je ve mně!

Tradiční V jako victory

====

Pár lidí mi po dojezdu radilo, co šlo udělat líp, kudy jet a že na horáku to nebylo úplně nejrychlejší. To všechno vím, ale co je nejdůležitější? Hrát s kartama, které mám, brát cestu tak, jak je. Co nemám, to neřeším.

Není moc lepších věcí na světě, než najít tu svou překážku a soustředěným tlakem jí překonat. Já si svoje největší překážky vybírám. S úctou a pokorou k lidem, kteří si svoje překážky nevybrali a stejně bojujou, volám SPORTU ZDAR, ENDURU ZVLÁŠŤ!