Kryathlon - Memoriál Václava Pátka, neděle 1. února 2015

Praha, Ski Park Velká Chuchle

V neděli 1. února 2015 zažije Praha závodní premiéru nové sportovní disciplíny zvané Kryathlon. Takto pojmenovaná je kombinace tří disciplín inspirovaná triatlonem, v tomto případě jsou ale disciplínami zimní plavání v ledové Vltavě (250 nebo 25 metrů), běh (2,5 km) a běh na lyžích (5 km). Závod nese přídomek "opravdový zimní triatlon". V plavecké části jsou totiž zakázány neoprény, což při předpokládané teplotě vody ve Vltavě kolem 3°C dělá ze závodu opravdovou výzvu. Po běžecké disciplíně bude následovat běh na lyžích, který se bez ohledu na okolní podmínky poběží na sněhu v zasněžovaném areálu Ski Parku Velká Chuchle.

Závod je jako Memoriál Václava Pátka pojmenován na počest vynikajícího sportovce, který exceloval ve všech třech disciplínách. Mimořádný byl zejména jako běžec, kdy např. v roce 1984 zaběhl maraton v čase 2:18!

Partnerskou organizací Kryathlonu je Aliance žen s rakovinou prsu. Závod organizují členové I. plaveckého klubu otužilců Praha (I.PKO).

Více informací o závodu, Václavu Pátkovi a registrace do závodu na www.kryathlon.com.

Tolik tisková zpráva. Dodám ještě, jak to všechno vzniklo. V roce 2012 uhodily na začátku února arktické mrazy. V předvečer Branických ledů, tradičního závodu I. plaveckého klubu otužilců Praha, jsme uctili památku Ladislava Nicka, nestora českého zimního plavání. Ten se svého posledního závodu zúčastnil právě u nás v Braníku rok předtím, ve svých 97 letech!

Při měsíčku jsme si ve dvanáctistupňovém mrazu zaplavali s pochodněmi ve Vltavě (reportáž České televize z akce zde). Jack, Matěj, Václav a já. Po plavání a následném zahřátí u rozpálených klubových kamínek jsme se přeplavili na ostrov, kde jsme u ohně zepředu rozmrzali a zezadu zase zamrzali, debatovali a nakonec přímo na ostrově stanovali ve skoro dvacetistupňovém mraze. A tehdy mezi mnou a Jackem padla první zmínka o zimním triatlonu. Tři roky to v nás zrálo a teď ho tady máme. Kde jsou čtyři účastníci tohoto večera dnes? Já a Jack v organizátorském týmu Kryathlonu, Matěj závod absolvuje jako vyslanec Aliance žen s rakovinou prsu a památku Václava uctívá sám název závodu - Memoriál Václava Pátka. 

Václave, čest tvé památce a Kryathlonu ZDAR!

Podzime, podzime, ty mi to dáváš!

Podzim jsem nikdy moc rád neměl, hlavně kvůli hnijícímu listí, všeobecné vlhkosti a ze zlosti na končící léto. Poslední roky to ale mám jinak. Možná je to střídáním životních fází, že i střídání ročních fází beru s větší radostí. Třeba i mě brzo opadá listí a zbydou holé větve. Ostatně jablka jsou už pod stromem, tak co.

Letošní podzim jsem se ale rozhodl užít za každou cenu. Můj tematický program Chutě a vůně podzimu dopadl silně na celou rodinu. Začal jsem stylově dýní Hokkaido: první servis dýňový krém, druhý servis dýňové rizoto a dokud je rodina naladěná - dýňový koláč. Pak pro změnu zapečená špagetová dýně. Další kolo dýňového krému už indikuje sníženou absorbční schopnost rodiny. Je čas přesedlat na jiného koně.

Při krásné podzimní procházce sbíráme dvě hodiny šípky. Je jich plná mísa. Po dvou hodinách čištění je toho polovina a všichni se škrábeme, jak v sobě máme zapíchané ty drobné pichláčky. Zbývá to poslední - uvařit marmeládu. Po další hodině mám hotovo a DVĚ MALÉ skleničky stojí jako dáma a král na vyhraném poli této podzimní partie. Kdo chce zažít a ochutnat podzim, nemůže si tuhle zábavu nechat ujít! 

Šípková marmeláda (test trpělivosti)

Cestou do práce jsem každé ráno pozoroval krásnou mladou lípu, jak jí postupně žloutnou listy, pokaždé si jeden utrhl a založil do krásné knihy Václava Cílka na stranu 94 (později 95). Ba ne, podzim je krásný: barevný, tichý. Někteří z vás mi občas říkají, že si před čtením mých zápisků musí uvařit čaj. Běžte si postavit vodu, ať se vám to mezitím vylouhuje, chvilku počkáme.

Tak.
 
Co si na podzimu užívám nejvíc, je ten všeobjímající kontakt s Matkou přírodou. Vytřepat z plavek suchý list z minula a jít si zaplavat při úplňku: kraul s nádechem na měsíční stranu - kousnout si měsíce - zapít to Vltavou a tak pořád do úplného lunárního nažrání.

Ilustrační foto: luxusní lázeň v přehradě na Horní Bečvě

Mí kluboví kolegové Jack Bright a Zdeněk Tlamicha byli letos součástí mezinárodní štafety, která vůbec poprvé překonala Beringovu úžinu. Je to světový rekord, neskutečný výkon a doporučuju vám si o něm přečíst něco víc. Jejich výkon můžete i dodatečně podpořit na stránkách World Open Water Swimming Association, kde jsou nominováni mezi patnácti nejlepšími výkony roku. Ale hlasovat nemusíte, s přehledem vedou!

A právě se Zdeňkem jsem se domluvil minulou středu na společném tréninku. Vzduch kolem 9°C, Vltava má přitažlivých 8,5°C, je pět odpoledne, takže tma jak v písečné duně (nechtěl jsem říct v prd3!1). Jsme domluvení na "plážičku", což je velmi laskavé označení pro ten nejhorší trénink, který si teď můžu naložit - 850 metrů proti proudu k loděnici a pak zpátky. Plaveme vedle sebe, oba vodu v uších, zamlžené brýle, moje dioptrie čumí nerušeně do tašky v klubovně. Zvedám hlavu a volám na Zdenka, halekáme na sebe a nevidíme se, a to jsme od sebe pět metrů. Na plážičce jsme za asi 28 minut. Když jsem tam, čekám na Zdeňka a do bůčku se mi začíná zakousávat Matka příroda. Těším se dolů. Zdeněk se vymlouvá na to, že si ještě musí vylejt vodu z brejlí a plave dál - o kus dál na štěrkách je krásný trenažér - v tom místě to krásně táhne. Tak jo. Chvilka vzepětí v silném protiproudu a jedem dolů. Po půlhodině už jsem docela prolezlý zimou - když natáhnu prsty na ruce, malíček díky prochlazenému nervu v lokti nechce poslouchat. To je známý bug. Po asi 1800 metrech a 45 minutách lezem z vody a je to paráda, dát si takhle do těla. Za chvilku u kamen přichází ta chvíle, kdy to zas taková paráda není, protože tělo začne průměrovat teplotu jádra s hodně prochlazenými periferiemi a tělesná teplota dál klesá. A klepeme se. A nadáváme. A smějeme se tomu. No prostě krásný podzimní den u vody, tak to má být. Po deseti minutách je klid a rodí se další plán.

Za týden jsme domluvení na trénink o půl hodiny dřív. Vodíková hvězda je už za kopcem, když za soumraku, na mrazivém vzduchu o teplotě -1°C lezeme opět do 6.8°C "teplé" Vltavy. Tentokrát žádné zastavování a kochání se, ty dva stupně dolů jsou znát. Mezi běžci se říká, že neexistuje zima, jen špatně oblečený běžec. Já říkám, že neexistuje zima, jen špatně najezený plavec. Před hodinou jsem do reaktoru hodil druhý oběd, tak to teď musí frčet. Po prvních pěti minutách se cítím výborně a komfortně, je to naprosto úžasné. Barvy dne pomalu mizí, zbývá to krásné něco mezi světlem a tmou, které nastane tehdy, když se ve spektru láme vzácná zelená. Přímo přede mnou svítí na nebi Venuše. Po deseti minutách jsem pod mostem, za 22 minut plážička. Dnes to ani mně nedá a jedu na trenažér. Pak otáčím a jedu už v úplné tmě zpět. Kolem třicáté minuty už jsem dost pokousaný zimou a zažívám solidní diskomfort už ve vodě.

Zdá se mi, že se třepu, tak zastavuju - jenom se mi to zdálo. Jedu dál. Přes všechnu tu všeobjímající čerstvost, která nedovolí soustředit se kolikrát na nic jiného než na vodu, mi začínají mizet některé složky obrazu světa - mizí mi plné vědomí. Jako by někdo vykopl pár planěk z plotu, na který se dívám a za nimi je jen tma. Prochlazená hlava spolu s tmou oslabujou prostorovou orientaci a pocit hladiny. Co úsudek? Poznám případnou vlastní chybu? Nepřepínám síly? Beru všechnu zodpovědnost, kterou mám a stanovuju pevné předsevzetí: až uvidím nějaké schody, tak vylezu. Kazí mi to jen to, že nevidím vůbec nic. Ale ani se mi nechce končit takový jedinečný trénink, vím kde jsem, to zvládnu. Krauluju při břehu dál a do lýtek se mi pouští takové příjemné křeče. To nebyly křeče, to byly jen poslíčky. Křeče mám až teď, ale fest, AU. Už se s nima nedá plavat, tak zastavuju, protahuju a pokračuju. Plácám to do cíle, kde jsem za 41 minut, HERGOT UFF. 


Ilustrační foto jako obvykle nemám, protože byla tma. Dost.


Vzduch o deset stupňů míň než minule, voda o dva míň, přitom stejných 1800 metrů, dnes to dobře dostanu. Pozor děti, z Vltavy leze dřevěný mužíček Pinocchio, sotva si trepky obuje, tak ať to nedostanete klackem. Homo homini hovadem. Vzpamatovávám se z toho, jak mi Matka příroda prosedla graf průběhu tělesné teploty v čase. Vím, že to musím zvládnout sám. U kamen se klepu, vibruju, klepotám. Zažívám intenzivní celotělní bezohniskovou bolest, hnus, silný tlak na psyché. Činky, kamna, činky, kamna, činky, čaj, kamna. Po deseti minutách mám skoro strženou hnusoměrku, do mimických svalů dostávám křeče z bolestné grimasy, chvilka malověrnosti, že příště už ne, ale blíží se ten zlom, kdy se jednou nadechnu už s úsměvem, z úst naposled vyletí nějaká ta peprná a následuje čistá endorfinová koupel s adrenalinovou omáčkou. Zvládl jsem to sám, a to obrovskou sílu pak mám, že bych rozbíjel vlaky a skály táh sám :))

Ach, podzime, podzime, ty mi to dáváš! A já to beru!

Chabrus půlmaraton Praha

(opožděný report opožděného reportéra)

Už kilometrový cvičný seběh k metru naznačil, co mě dnes asi čeká. Po týdnu doma s nemocnými chlapci jsem taky neodolal a toho lákavého bacila si pořídil taky. Teplota 37.5°C, sedlo mi to na průdušky. Jsem malátný a na běh to moc není. Když jsem ráno opouštěl komfortní zónu (dále jen 'gauč'), viděl jsem to 50:50, že skrečnu.

Setkáváme se se členy našeho provys.com týmu a já ze sebe rovnou tahám omluvu, že to dnes asi zabalím. Eva mě povzbuzuje, že nemocný bych sice běhat neměl, ale že to mám zkusit. Zabalit se to dá vždycky.

V tuto chvíli do příběhu vstupuje společnost Zentiva se svou růžovou tabletkou. Ale hlavně potkávám běžeckého šamana, který umí léčit dotykem a s šibalským úsměvem mi říká "to vyběháš". Šaman plánoval zaběhnout 1:28, ale bohužel špatně naplánoval tempo a zaběhl to za 1:25. Prostě šaman, dále jen '12HonzaDe' :)

Zvažuju to odklusat v plné polní klidně za 3 hodiny, ale hlavně bez následků. Budu mít nervy vláčet s sebou 3 hodiny termosku? Sotva, tak před startem chlemtám litr průduškového čaje a jdu na start.

Vzduch má sice 2 stupně, ale my, děti drsného severu, kterým temné mladí prosvětlovalo jen tlumené světlo z očí polárních lišek, lepší počasí neznáme. První dva kilometry, kdy se přes mě valí odliv pestré řeky, ani hubu neotevřu a dýchám jen nosem v tempu kolem 6:20. Vím, že když jedinkrát zakašlu, rozerve mi to pajšl. Na 3. kilometru nasazuju rekuperační jednotku (šátek přes vzduchotechniku), přiškrcený přívod vzduchu bude aspoň držet otáčky v tom správném pásmu. Jde to, nekašlu.

Na pátém trochu prodlužuju krok a daří se ho držet. Čekám na desítku, tam se uvidí. Tu mám v čase 57, plíce si zvykly, cítím se dobře. Tak sundávám rekuperaci, napouštím do sebe gel a vypouštím Krakena. Tentokrát je pestrá řeka v přílivu, mezi 10. a 15. kilometrem, na který přibíhám v tempu 4:30, jsem předběhl cca 800 duší. Tuto fázi závodu jsem si nazval "průlet hvězdokupou" a dost mě to baví.

Druhá desítka za 50, to by šlo! Zbytek závodu už jenom kontroluju tempo a jsem šťastný za čas 1:53. Bez jediného zakašlání, s trvale stupňováným tempem, díky kterému jsem od 5. km do konce předběhl skoro 1400 lidí. Osobák kdesi hluboko, ale čistá radost, že jsem to hlavně díky novému běžeckému vybavení - dusítku, takticky zvládl. Eva slaví své narozeniny stylově: posunem osobáku o 5 minut na 1:58, gratulace!

Večer jsem teplotu dotáhl na rekordních 38°C, ale pak do příběhu vstoupila společnost Rudolf Jelínek, a.s. a ráno už bylo všechno zase v pořádku :)

Zbývá popsat náš skvělý tým. Jednou z divizí DCIT, a.s. je PROVYS - široko daleko nejlepší systém pro řízení provozu televizních stanic, které jsem už dvanáctým rokem hrdým členem. Letos to bylo poprvé, kdy jsme tým sestavili. Pavel loni na podzim běžel svůj první půlmaraton, nadchlo ho to a přišel s nápadem postavit tým na pražskou půlku. Nemohl chybět náš nejpilnější a nejrychlejší běžec Zdeněk. To už jsme byli tři, tak Pavel šel pro schválení za ředitelem firmy Pepou, který se přidal taky.

Jsem rád, že jsem se nějakým malicherným zánětem nenechal vyřadit z týmu. Jsem rád, že jsem běžel a jsem rád, že jste běželi i vy, konkrétně:

Zdeněk: v současnosti nejrychlejší běžec ve firmě, závodní bouchač, který se svou ženou Darinou nabouchá za rok kopec závodů (a před půlkou měli v každém víkendu jeden maraton). Zdeněk je nejkoncentrovanější člověk, kterého znám. Když jsem mu spolu s kolegou Tomášem před pár lety řekl, že maraton v klidu uběhne, tak nás vyslechl a do dneška jich uběhl asi dvacet! Taky jsem mu řek, že zvládne zimní plavání a dnes plave sedmsetpadesátku! Zdeněk je totiž býložravý dravec!

Pepa: přes své pracovní vytížení a půlroční vrnící uzlíček si dokázal svůj první půlmaraton pořádně vybojovat a užít, Pepův report zde.

Pavel: svou jiskrou nám to zapálil a teď nám to tu celé hoří

Pavel, Zdeněk, Richard, Pepa

Eva :) 
(foto Lenka V.) 

A teď si to pomalu plynule skrolujte dolů, to jako že běží titulky:

Tento příběh vznikl za přispění společností

DCIT, a.s.

divize PROVYS.COM

Zentiva, a.s.

Rudolf Jelínek, a.s.

Další poděkování

Eva

Pavel

Pepa

Zdeněk

© 2013

Kryofilní radovánky konce roku 2012

Zima je čas radovánek a pár obrázků vydá za spoustu řečí okolo :)

Přehrada Horní Bečva - zamrzlá deseticentimetrovým ledem, tady se plavat nebude

Pokus o průsek s pravou valašskou výbavou, díky časovému presu jsem se tentokrát neprosekal

Zdravím lunu, odcházím

Už tradiční Silvestr na koupališti v Rožnově s Martinem a Zdenkem - vysekat celou dráhu letos nepůjde

S ledem je třeba se nejdřív řádně skamarádit

Valašský ponor (v pozadí stylově Radhošť)

Kluci s lachtanem

První odvážná - Martina

Rekordní led přilákal rekordní počet ploutvonožců - Zdenek, Martin, Martina, Richard, Eva

Rodinná momentka se švagrovou a se ženou

Rodinná štafeta

Zima krásně vybíjí, zima krásně nabíjí.

Pokud ještě nejste přihlášení na náš Tříkrálový závod, nezapomeňte se přihlásit. Poběháme, poplaveme, popunčujeme a hlavně bude sranda :)

Do Nového roku přeju, ať dostanete hodně péefek "ememix-í-í-í" a mějte se tak, jak si zasloužíte.

Sportu v jakékoliv formě zdar :)

Koloběh Říp Praha. A jak jsem si chtěl dát teplou ..

S Evou jsme se letos poprvé přihlásili na Koloběh Říp-Praha. Závod smíšených párů, kde jeden cyklo, jeden běží a libovolně se střídají. Moje příprava nebyla nejintenzivnější, od srpna jsem cyklu a běhu nedal víc než 50 kilometrů (celkem, ne týdně), ale snad nejsem tak marný, abych musel furt trénovat. Více než 20 km jsem naposled uběhl před rokem a půl a moje tělo si to prostě pamatuje, tak. Eva na tom byla líp a běhala snad každý týden, až jsem ji musel přátelsky pošťuchovat. Pro pouhý sběr sportovních dividend není třeba nějak zbrkle investovat, si řikám. 

Přes všechny překážky, které nás v týdnu potkaly, nám pomůže naše magické startovní číslo. Může na takovém závodě být po dvojce jiné lepší číslo než 69? Ne!

Čechové na Řípu - vlastenecké vzedmutí napotencované prosincovým mrazem

Na startu, kde byl docela silný mráz, jsem projevil svou naprostou nezkušenost, když jsem přijal nabídku neznámého kolegy, že mi doleje vody. Držím bidon, on mi nalívá do flašky a na ruku a hned se omlouvá: “já jsem fakt nechtěl, abys zmrznul”.

Díky dobré organizací se startuje přesně v 9h. S prsty na brzdách si užívám sjezd a prsty mi pěkně mrznou. Sjel jsem to celé, držky nehodě. S Evou se od začátku střídáme po dvou kilometrech, Eva drží hezky stabilní tempo a pokaždé, když se podívám na zmrzlý tacháč, svítí jí tam stejné číslo. 

Běh simní krajinkou, přes louky, přes pole, avšak mrasu stále navsdory

Jestli mi má z celého závodu zbýt jediný obraz, chci, ať je to tento: Evě podávám bidon z rámu kola. Chce se napít, ale náústek zamrzl. Odšroubovává zamrzlé víčko, nahne bidon, polkne vodu a za běhu ze sebe chrlí zbytky ledu. A zas a zas, ledová to žena! 

Tady mi to secvaklo..

No je to celé super! Síly máme dost a po cca 20-ti km sbíháme poprvé k Vltavě, kde dostávám šibalskou myšlenku. V Kralupech nad Vltavou jsem se zamiloval do krásně šedé a klidné hladinky a slibuju si v cíli za odměnu slavnostní lázeň.

Kralupy i my nad Vltavou

Střídáme teď co kilometr a i když jsme nepřijeli se s nikým honit, když vidím něčí záda, je to pro mě impuls zabrat. Od půlky už nás nikdo nepředběhl, protože se nám daří neuvadat a do cíle stahujeme 4 páry. Je krásně slunečno, bezvětří, sice mrzne, ale to ničemu nevadí. Překvapivě na kole není na nic tak moc čas. Podle pravidel je potřeba udržovat ve dvojici vizuální kontakt. Rozumím tomu tak, že se musím Evě dívat celý závod do očí. Dodatečně teď přiznávám, že jsem se chvílemi díval i pod nohy a na cestu, snad mi to komitét odpustí. A Evě to vynahradím někdy jindy.

Poslední dva kilometry střídáme každých pět minut i dřív, už s nikým nesoupeříme. Do cíle vbíháme v krásném čase 4:44. Plán byl dát to pod 5 hodin, což se povedlo na moment přesně! Je třeba to oslavit. V propozicích se píše, že jde o "50 km pro koedukovanou dvojici a jedno kolo" a já už teď vím, co znamená ten koedukovaný - znamená to pěkně zmrzlý.

Menší křečí nenech se odradit a vesele vskoč v tok!

Sice jsme více než pět posledních hodin strávili v pětistupňovém mraze, ale takový svátek si ujít nenechám. Přes drobné křeče se mi daří sundat mokré prádlo a ještě za tuha vklouzávám do 3,5°C Vltavy. Nemám z toho žádný diskomfort, ale vím, že v tuto chvíli už nemám moc z čeho brát. Po dvou minutách mimořádně osvěžujícího plavání lezu ven. Zase zpátky do cestovního. 

Vltava 3,5°C (stejně už ve sprchách nepoteče teplá)

V cíli se nalévám čajem, klábosím tu se souběžcem, tu se soukolcem a teplo se naplno neaneanevrací. Po asi půl hodině se rozhoduju pro pohodlnou variantu. Namísto dalšího pohybu si půjdu dát teplou sprchu. Co teplou, horkou. Trousím se do chladných sprch a zkouším teplotu - pokaždé vyteče jen trocha a hned za ní mrška chladná, na kterou přiznávám už nemám morálně volní vlastnosti. Ze sprchy jdu ještě o trochu zmrzlejší, ale ručník a suché ponožky mě vrací do úplné tepelné pohody. Stálo to za to a jsem rád, že jsem to zkusil.

Baron von Moldau, Stillleben mit dem Komün (zátiší s komínem, pozn. překl.)

Díky, díky vám usměvavým organizátorům Hanko a Jardo, díky podpůrný týme, díky slunce, díky Vltavo, díky naše přátelské koedukované dvojice. Díky Evo, jen s tebou mohl být tento závod dokonalý!

Tříkrálová běžecká beach party

Bylo nebylo, z hospody se kouřilo. Teda nekouřilo, protože byla nekuřácká, ale zato na našem setkání runbloggerů něco padlo. Jako vždy padlo několik piv či jiných sociálních tmelů, ale hlavně padl nápad. Ten nahodil 12HonzaDe, běžecká turbína v jedné osobě, a to že by se rád zúčastnil nějakého běžeckého otužileckého závodu. V tu chvíli ještě žádný závod nebyl. 

 

Na druhé straně stolu seděla Leona, kdysi světloplachá běžkyně, dnes hlava webu Neseď za pecí a šikovná organizátorka vlastních běžeckých závodů a setkání. To bylo jak hodit sirku do stohu. Baflo to a v tu chvíli už všechny tři srdce hořely pro závod jasným plamenem. Konkrétně pro Tříkrálovou běžeckou beach party. Takže poznačte si datum 6.1.2013 ve 13 hodin, v tomto čase to u rybníku Martinák mezi Černým Mostem a Dolními Počernicemi vypukne.

Nebudu už internet zatěžovat dalšími slovy, mohl by se celý zaplnit. Přečtete si ještě upoutávky Leony a Honzy a pak už šup šup na registraci.

Můžete to brát jako neoficiální sraz bloggerů, kteří se potkali díky skvělému běžeckému serveru běhej.com a díky kterému může spousta z nás svůj běžecký svět rozdělovat na ‘před běhej’ a po něm. Jistě se nás tam sejde z naší dříve výhradně virtuální skupinky dost. Ale vítáni jsou samozřejmě všichni, kdo na Tři krále nestojí o nic jiného, než mít řádně promrzlou hýžděl. A vemte si klidně plavky, nikdy totiž není taková zima, aby nemohla být ještě větší zima!

Hladové úplňkové kikirikí

Krásný podzim. Přítel 12HonzaDe, skvělý lehký atlet, sociální katalyzátor a detonátor v jedné osobě zmínil, že za nadcházejícího úplňku zahajuje očistnou hladovku. Něčeho takového nejsem já těžký atlet schopen, protože musím furt něco žrát. V předúplňkové noci se mi zdálo, že sedím nad talířem se čtyřmi krásně vypečenými vepřovými vrabci. Ale řekl jsem si, že držím hladovku a nechal ty sexy ptáčky uletět. To bych v reálném životě nikdy neudělal, což je jasné znamení, jdu do toho taky! Musím vydržet aspoň do večera, kdy chci každopádně oslavit úplněk “svým způsobem”.

Do práce jedu netypicky ne v tričku, ale v mikině, teda s dlouhým rukávem, abych odolal hladové zimě. Za celý den se mě 6 kolegů zeptá, jestli jsem nemocný, pro jednu kolegyni je to takový šok, že se mě ptá pokaždé, když mě vidí. Trošku se nám tu posunulo, co je normální, co říkáte :)

Před polednem přichází hladová krize, ale přebíjím ji teplým čajem. Když někde cinkne vidlička, žaludek se rozkručí a peristaltika se roztočí jak šnek v prázdném mlýnku. ALE DNES NIC NEBUDE. Odpoledne přichází ještě jeden menší tělový pokus něco vyškemrat, ale pak je úplně po hladu. Navečer jdu z práce a cítím, jak hřeju. Ta energie tam prostě někde je, kór u tak dobře živeného jedince, jako jsem já. Přicházím domů a děti si hrajou na restauraci, tak hned navrhuju, že si budem hrát na hladovku, ale ve hře zůstávám sám.

Paralela mezi hladověním a otužováním je jasná a krásná. Obojí je výkyv těla někam, kde nejde dlouhodobě přežít, kde se jde jenom namočit a vrátit se zas zpátky do života. Ale v obou případech je právě ten výkyv z rovnováhy pro tělo impuls, aby se vyrovnalo s nepřežitelnýma podmínkama po svém. Je možné se ptát "proč?", ale pokud někdo stojí o svou rovnováhu, tak mu vlastně nemá smysl odpovídat.

Pokud je mezi hladověním a otužováním paralela, bude velmi vhodné je dnes synergicky zkombinovat. Venku krásně svítí koruna měsíce v úplňku a přiznávám, že mám ten šutr rád. Doma sundávám mikinu a hned je mi zima, poslední jídlo jsem měl před 24 hodinama. Ale je to zima psychická a ta s tou fyzickou nemá nic společného. Můžeme jí taky říkat zima fantomová. Oblíkám běžecké tričko a krátké elasťáky a mizím v temnotě čtyřstupňového mrazu.

Potkávám souseda a ten se mně se zdvihnutým obočím ptá: “Jdete si zaběhat?”. Moje odpověď “Ne, jdu si zaplavat” by možná zněla neurvale ironická, kdybych na nohou neměl boty do vody. Zahřívám se kilometrovým během k rybníku, čekal jsem to horší. Jakmile se tělo dá do pohybu, začne spalovat, je mi dobře. U rybníka nořím teploměr a odečítám 3°C. Podle klasifikace zimního plavání je to voda ledová. Upřímně řečeno by mě teplejší voda zklamala, když už to teda zkouším.

V tuto chvíli není pro zachumlanou veřejnost rozdíl mezi bláznem v rybníku v plavkách a bláznem v rybníku bez plavek, tak vybírám druhou ostrou variantu a lezu tam. Nevím, co to se mnou všechno udělá, tak dělám jen pár temp. Nepopsatelný pocit je vypustit si v noci z rybníka páru na měsíc, aaarrrgh. Za minutku lezu ven, osvěžený a dobitý. Běžím zase domů a mokrý ručník mi přimrzá k ruce, musím to ještě trochu doladit. Doma jsem v úplné pohodě, nemusím se nijak zahřívat, čistá lunárně kryofilní radost až na kost.

Další den už je úplně v pohodě, pocitově lepší než první den, malý hlad se ozval jen jednou a navečer jsem po dvou dnech hladovku ukončil miskou rýže. Ukončil jsem záměrně už v úterý večer, abych měl síly na středeční trénink, který jsem si maximálně užil. V plné síle poctivý kilometr ve Vltavě o teplotě 10,5°C. Na konci jsem jak se říká ve fotbale zachraňoval cenné vteřiny a jenom se tak ráchal a užíval si noci, úplňku, podzimu a nádherného plavání jen tak pro radost, když je trochu víc frešno  :)

Vždycky, když padne nějaká bariéra, mám radost, protože se zvětšuje pole mé svobody. Teď padly rovnou dvě najednou a navíc s výborným pocitem, že jde, jak říká přítel Honza, vyhrát nad žrádlem. Bylo to celé super, příště se přidám zas! Naším bojům 3x ZDAR!